Článek
Je to pár dní, co se mi zhroutil celý svět, a já pořád nevím, kde mi hlava stojí. Vždycky jsem měl takový plán – dodělám gympl, půjdu na stejnou vysokou jako brácha Michal a ségra Eva, a táta s mámou mi pomůžou, stejně jako jim. Michal už dva roky pracuje, má vlastní byt s přítelkyní, prostě zařízený život. Eva má za dva roky končit a táta jí pořád platí skoro všechno, i když už si slušně vydělává. Těšil jsem se, až si s našima sednu, probereme další kroky, kolej, kapesný… Předpokládal jsem, že mají pro mě našetřeno, stejně jako pro ně.
Místo toho přišla ledová sprcha. Táta si mě posadil a spustil. Že máma měla před osmnácti lety aféru. Že já jsem výsledek té aféry. A že on, táta, který mě vychoval, mi dál nebude nic platit. Žádná vysoká z jeho peněz. Prý máma měla osmnáct let na to, aby mě na to připravila, ale neudělala to. On prý nechtěl nic říkat, protože nejsem jeho syn a nechtěl se mámě plést do výchovy. Jsem z toho úplně vedle. Chápete to? Ten chlap, se kterým jsem chodil na fotbal, na ryby, který mě doučoval matiku (je inženýr), naučil mě řídit, dal mi jméno a vždycky hrdě vyprávěl, co to jméno znamená… tenhle chlap mi teď řekne, že nade mnou vlastně láme hůl. Nikdy jsem necítil žádnou zášť, žádný náznak.
Máma od té doby jenom brečí a omlouvá se. Ale nic konkrétního, žádné řešení, jak mi pomoct, nemá. Prarodiče to prý věděli, že nejsem tátův biologický syn, ale taky mi nikdy nic neřekli. Sourozenci neměli ani tušení, jsou v šoku stejně jako já. Ségra Eva mi hned volala, že stojí při mně, že mě v tom nenechá, což je asi jediná světlá chvilka v tomhle marasmu.
Aby toho nebylo málo, před týdnem dědu ranila mrtvice a včera ráno zemřel. Takže teď se snažím být oporou babičce, moje problémy jsou najednou druhořadé, i když mě drtí. Táta se teď stará o babičku, pomáhá zařizovat pohřeb a všechno kolem, takže na nějaké další rozhovory se mnou asi nemá ani pomyšlení. Alespoň v jedné věci mám trochu jasno – máma mi řekla, že mě z domu nevyhazujou. Malá útěcha.
Cítím se opuštěný a totálně nepřipravený na to, co bude. Ani nevím, jestli na tu vysokou vůbec budu moct jít. Vždycky jsem počítal s tím, že mi naši pomůžou. Nikdy jsem nepracoval, kde bych si teď rychle našel brigádu, která by mě uživila a zaplatila školu? Netuším, jak se žádá o stipendium nebo studentskou půjčku. Mám našetřeno pár tisíc korun, asi devět, to je všechno. Stydím se vylézt z pokoje.
Jsem naštvaný na mámu, že mi to nikdy neřekla. Jsem zmatený z toho, jak to teď mám s tátou. Někde tam venku je chlap, můj biologický otec, který o mě nikdy nestál. Cítím se odmítnutý a nevím, co mám dělat, abych tuhle situaci nějak napravil. Mám se tátovi omluvit? Ale za co? Nevím, posledních pár dní jsem zavřený v pokoji, čtu si, koukám do mobilu. Ségra mi slíbila, že mi pomůže zjistit něco o té finanční pomoci na kolejích. Snad se to nějak vyřeší, i když teď to vypadá černě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
