Článek
Ještě teď se mi z toho všeho točí hlava. Včera ráno, jen pár dní před naší plánovanou svatbou, za mnou David přišel s výrazem, jako by mi oznamoval, že zítra bude pršet. Jenže to, co vypustil z pusy, bylo něco, co by mě nenapadlo ani v tom nejhorším snu. Prý jeho táta, můj budoucí tchán, trvá na tom, že mě musí večer před obřadem… no, ‚prohlédnout‘. Aby se ujistil, že jsem panna. Že je to u nich v rodině taková tradice. Tradice?! Myslela jsem, že se mi snad zdá, že tohle nemůže myslet vážně. Vždyť žijeme v 21. století, ne ve středověku!
Chvíli jsem na něj jen zírala, neschopná slova. Pak jsem se zmohla jen na: „To snad nemyslíš vážně, že ne?“ On ale naprosto vážně přikývl. Prý je to pro jeho tátu důležité a on nechce dělat problémy. Snažila jsem se mu klidně, i když se ve mně všechno vařilo, vysvětlit, že tohle je absolutně nepřijatelné, ponižující a že jeho otec se na mě ani nepodívá, natož aby… Vůbec! A že on, jako můj budoucí manžel, by měl stát při mně a tohle šílenství rázně odmítnout.
Jenže David se zasekl. Začal tvrdit, že jestli nemám co skrývat, tak v čem je problém. Obvinil mě, že mu lžu o svém panenství. Snažila jsem se argumentovat, mluvit rozumně, ale on byl jako zeď. Stupňoval se v něm vztek, oči mu plály. Řekla jsem mu, že jestli mě opravdu miluje, tak se za mě postaví a svému otci řekne jasné NE. A v tu chvíli to přišlo. Vlepil mi facku. Jen tak, bez varování. A procedil mezi zuby, že on mi nic dokazovat nemusí.
Ta facka byla jako studená sprcha. V ten moment mi došlo všechno. Tohle nebyl muž, kterého jsem milovala a kterého jsem si chtěla vzít. Tohle byl někdo cizí, někdo, kdo si mě nevážil, kdo by mě nechal ponížit a ještě mě uhodil.
Tak jsem to skončila. Tam, na místě. Bez dalších debat. Sbalila jsem si svých pár švestek, klíče hodila na stůl a odešla. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Monice, která pro mě okamžitě přijela. Teď jsem u ní, sedíme na gauči, koukáme na nějaký hloupý seriál a já se cpu pizzou Quattro Formaggi z nonstopky za rohem, i když mi vlastně vůbec nechutná. Jsem na dně, zničená, zklamaná, ale zároveň… zároveň cítím i jakousi úlevu. Asi jsem právě utekla hrobníkovi z lopaty, i když to teď bolí jako čert. Představa, že bych si vzala někoho takového, kdo by dopustil něco takového a ještě mě fyzicky napadl, je děsivá. Takže jo, brečím do té pizzy, ale vím, že jsem udělala správnou věc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
