Článek
On byl ztělesněním skutečného muže – podnikatel ve stavebnictví, ruce od malty, chlap, co „buduje hodnoty“ a kterému se v devadesátkách podařilo z malé firmy na opravu střech vybudovat prosperující podnik. Na každé rodinné oslavě, u každého nedělního oběda, si neodpustil nějakou jízlivou poznámku, která měla všem u stolu připomenout, kdo je tady ten pravý chlap a kdo jen ten přivdaný, kancelářský povaleč.
„Tak co, Petře, ještě tě baví hrát si ty svoje hry?“ ptal se, když jsem mluvil o novém softwarovém projektu, který mi zabíral veškerý čas. „To já dneska vybetonoval základy pro celej barák. To je práce, víš? Něco, na co si můžeš sáhnout,“ říkal a plácal se po stehně, jako by to byl ten nejlepší argument na světě. Smál se mému staršímu kombíku, který jsem si pořídil hlavně kvůli dětem a psovi, zatímco on jezdil v nablýskaném Mercedesu a každé dva roky ho měnil za novější model. Smál se našemu bytu v paneláku, kde jsme byli spokojení, zatímco on si stavěl okázalou vilu za městem, se sloupovím jako z antického Řecka a trpaslíky na zahradě.
Bylo to únavné a ponižující, ale kvůli své ženě Lence jsem to snášel. Milovala svého otce, i když věděla, jaký je. Vždycky mě bránila. „Tati, nech toho. Petr nás skvěle živí, je to dobrý člověk a ty víš, že jeho práce je mnohem složitější, než si myslíš,“ říkala mu často. On jen mávl rukou s typickou arogancí. „Holka, ty tomu nerozumíš. Jsi zaslepená láskou. Potřebuješ chlapa, ne kluka, co se bojí vzít do ruky lopatu a největší adrenalin zažije, když mu spadne internet.“ Vždycky jsem jen mlčky zatnul zuby a počítal minuty, kdy budeme moct odjet domů.
Já jsem se mezitím v tichosti dál věnoval své práci. Založil jsem malou softwarovou firmu s kamarádem. Pracoval jsem po nocích, po víkendech, riskoval jsem všechny naše úspory a několikrát to málem nevyšlo. Byly to roky nejistoty a stresu, které Jarda nikdy neviděl. Pro něj jsem byl pořád ten stejný „klikač“. Postupně se ale firma rozjela. Začalo se nám dařit, nabírali jsme lidi, získávali prestižní zakázky. Dařilo se mi dobře, velmi dobře. Ale na našem vztahu s tchánem se nezměnilo nic. Jen jeho poznámky získaly nový, jízlivější podtón: „No jo, Petřík si hraje na pana podnikatele. Počkej, až přijde první krize, to se budeš divit.“
A pak ta krize skutečně přišla. Ale ne pro mě. Svět se změnil, stavebnictví dostalo ránu, přišly nové regulace, zdražily materiály. Jarda udělal pár špatných investic, vsadil na nespolehlivé developery, kteří mu nezaplatili obrovské faktury, a jeho impérium se začalo hroutit jako domeček z karet. Zprávy se k nám dostávaly postupně, hlavně přes Lenku, která se kvůli otci trápila. Nejdřív prodal Mercedes. Pak se začal zbavovat strojů. Nakonec musel prodat i tu svou vysněnou vilu a s tchyní se přestěhovali do menšího bytu. Snažil se to maskovat jako „optimalizaci nákladů“ a „přípravu na důchod“, ale my jsme věděli, co se děje.
Jednoho úterního večera se stalo něco, co jsem si za patnáct let nedokázal představit. Zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Jarda. Sám. Bez tchyně, bez siláckých řečí. Byl o deset let starší, v obličeji strhaný, v očích prázdnota a zoufalství. Poprvé v životě nevypadal jako král světa, který přišel na inspekci. Vypadal jako tonoucí, který se chytá stébla. Pozval jsem ho dál. Lenka nebyla doma, byla na služební cestě, což bylo asi dobře.
Seděli jsme v mém obýváku, v tom bytě, kterému se tolikrát smál, a on mluvil. O dluzích, o exekutorech, o tom, že mu hrozí, že přijde o všechno, i o ten malý byt. Mluvil tiše, zlomeným hlasem, a díval se do země. Když skončil, nastalo dlouhé, tíživé ticho. Pak se na mě podíval pohledem, ve kterém nebyla ani špetka té jeho bývalé arogance, a řekl větu, kterou jsem nikdy nečekal, že uslyším. „Petře, já vím, že jsem se k tobě nechoval hezky. Byl jsem vůl. Ale jsi moje poslední naděje. Potřeboval bych půjčit.“ A řekl částku, ze které se mi zatočila hlava. Byla to částka, která by ho na chvíli zachránila, ale dlouhodobě by nic neřešila.
Chvíli jsem mlčel. V hlavě mi proběhlo všech patnáct let. Všechny ty urážky, to ponižování. Část mě chtěla říct ne. Chtěla jsem ho nechat vykoupat v problémech, které si z velké části způsobil sám. Ale pak jsem se podíval na tu hromádku neštěstí před sebou a viděl jsem nejen jeho, ale i otce mé ženy a dědu mých dětí.
Mlčky jsem vstal. Nešel jsem pro šekovou knížku. Šel jsem ke skříni v předsíni a z horní police jsem sundal zaprášenou lahev domácí slivovice, kterou mi kdysi přivezl z Moravy s poznámkou: „Na, dej si panáka, ať z tebe aspoň na chvíli není taková buchta.“ Donesl jsem dvě skleničky, nalil a jednu mu podal. Zmateně se na mě podíval.
„Víte, Jardo,“ řekl jsem a podíval se mu přímo do očí. „Celé roky jste mi říkal, že jsem neschopný. Možná máte pravdu. Jsem neschopný zapomenout na těch patnáct let ponižování. A jsem neschopný jen tak přihlížet, jak se otec mé ženy a děda mých dětí potápí.“ Vzal jsem telefon a vytočil číslo svého právníka a finančního poradce. „Ale jsem taky schopný poznat, kdy člověk potřebuje pomoc, ne almužnu. Jsem schopný sestavit krizový plán a najít způsob, jak z těch vašich dluhů udělat firmu, která bude zase fungovat. Ale tentokrát to, Jardo, budete dělat po mém. A první pravidlo zní: žádné další silácké řeči u nedělního oběda.“
Poprvé v životě se na mě podíval s neskrývaným respektem. V jeho očích se objevily slzy. Jen mlčky přikývl a zvedl skleničku. Cinkl si se mnou a oba jsme se napili. Ta slivovice pálila, ale poprvé v životě nám oběma chutnala stejně.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
