Článek
Snažím se udržovat dobré vztahy s rodinou mé bývalé ženy, hlavně kvůli našim dětem. Když tedy přišlo pozvání na „rodinnou grilovačku“ do domu jejího otčíma, přijal jsem ho s nadějí na pohodové odpoledne. S mou přítelkyní Evou jsme strávili dopoledne přípravou. Udělal jsem svůj vyhlášený bramborový salát, Eva zase těstovinový, a koupili jsme kvalitní klobásy od místního řezníka. Oblékli jsme se pěkně, letně – já lněnou košili, Eva letní šaty. Těšili jsme se na konverzaci, dobré jídlo a slunečný den.
Když jsme dorazili, atmosféra byla zvláštní. Nikdo neseděl na terase, gril byl studený. Otčím mé exmanželky nás přivítal s úsměvem, který ale nedosahoval k jeho očím, a ukázal na hromadu nářadí opřenou o zeď. „Ahoj, Michale. Jdete právě včas. Než začneme grilovat, musíme ještě dokončit práci.“
Myslel jsem si, že je to nějaký vtip. Nebyl. Začal nám vysvětlovat, že je třeba nejprve uklidit psí exkrementy z terasy a pak vykopat kořeny starého keře v rohu zahrady, aby tam mohl příští týden postavit skleník.
Podíval jsem se na Evu, pak na své čisté kalhoty a na její letní šaty. „Promiňte,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo co nejzdvořileji, „ale my jsme se oblékli na grilování, ne na práci na zahradě. Čekali jsme, že si jen sedneme, dáme si něco k pití a popovídáme si.“
V tu chvíli se změnila celá atmosféra. Otčímův úsměv zmizel. Z domu vyšla moje bývalá žena. „Vždycky jsi byl líný, Michale,“ řekla s opovržením. „V naší rodině si pomáháme. Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ostatní příbuzní, kteří stáli opodál, jen souhlasně přikyvovali a odvraceli pohled. Z jejich ticha a chladných pohledů bylo jasné, že pokud se nechopíme rýče, nejsme vítáni.
Cítil jsem, jak se mi do tváří žene krev. To ponížení, ta manipulace. Vzali jsme na sebe roli hostů, přinesli jídlo, a oni nás chtěli využít jako levnou pracovní sílu.
Podíval jsem se na Evu, která byla v naprostém šoku. Vzal jsem ji za ruku. „Dobře,“ řekl jsem klidně do napjatého ticha. „Tak se zdá, že jsme tu špatně. Nebudeme zdržovat. Užijte si práci a dobrou chuť k těm našim klobásám a salátům.“
S těmito slovy jsme se otočili a odkráčeli k autu, zanechávaje za sebou celou rodinu v tichém, ohromeném úžasu.
Místo toho jsme si s Evou zašli na skvělou večeři do jedné venkovské hospůdky a užívali si klidného večera. Když jsem se ale vrátil domů, čekal na mě telefon plný notifikací. Děti dospělých, kteří byli na té „grilovačce“ – tedy neteře a synovci mé bývalé ženy – si na sociálních sítích udělali legraci z mého „útěku“. Nazývali mě líným a psali posměšné komentáře o tom, jak se „páni z města“ bojí ušpinit si ruce.
Udělal jsem správnou věc? Měl jsem se nechat ponížit, zničit si pěkné oblečení a strávit odpoledne prací, jen abych uspokojil jejich drzou a manipulativní hru? Nemyslím si. Ale mrzí mě, že se jejich chování teď přenáší i na další generaci.
