Článek
Nikdy jsem si ji zvlášť neoblíbila, ale kvůli manželovi Tomášovi jsem se vždy chovala civilizovaně. Jenže za tenhle týden mi už několikrát hnula žlučí. Nechala jsem být drobnosti jako rozdílné životní návyky, ale když mi bez zeptání přerovnala celou kuchyň a vyhodila některé moje věci, protože se jí „nehodily do krámu“, už to bylo moc. S Tomášem máme skvělý vztah a i on sám uznává, že jeho rodiče jsou někdy nesnesitelní, ale tohle je nová úroveň.
To, co mě ale vytáčí do nepříčetnosti, se děje právě teď. Šeptá si tam s Tomášem a já slyším útržky vět a své jméno vyslovované s despektem. Náš byt v paneláku je tak malý, že soukromí je tu cizí slovo. Část mě tam chce vtrhnout a seřvat ji na tři doby, ale nechci stavět Tomáše do nepříjemné situace mezi matku a manželku. Už se nemůžu dočkat, až konečně odjedou!
…
Tak jo, nevydržela jsem to. Děkuju všem vnitřním hlasům za podporu! Zvedla jsem se, s naprosto klidným výrazem a lehkým úsměvem na tváři jsem vyšla z ložnice do obýváku. Přerušila jsem jejich špitání.
„Dobrý den, nechtěla byste čaj?“ zeptala jsem se své tchyně tím nejsladším tónem, jakého jsem byla schopná. Podívala se na mě, lehce zaskočená. Pokračovala jsem, stále s úsměvem: „Slyšela jsem, že toho tolik namluvíte, tak abyste neměla žízeň.“
Její obličej nabral barvu zralého rajčete. Začala koktat, že ona nechtěla, abych to slyšela. Jen jsem pokrčila rameny. „To je v pořádku,“ řekla jsem a zasadila poslední, tichou ránu. „Jen pokud chcete vést soukromé rozhovory, náš malý byt k tomu asi není zrovna ideální místo.“
Bylo to to nejvíc pasivně-agresivní, co jsem v životě udělala. A ten pocit zadostiučinění? K nezaplacení.
Museli jste se i vy někdy uchýlit k pasivně-agresivní taktice, abyste si sjednali respekt? Podělte se o své nejlepší „jedovaté, ale s úsměvem“ hlášky na pribehy.kral@seznam.cz!
