Článek
S mým přítelem Adamem jsme spolu něco málo přes rok a náš vztah je skvělý. Když jsme jen my dva, cítím se milovaná, v bezpečí a šťastná. Mluvíme o budoucnosti, o společném životě, o všem. Ale nad naším vztahem se vznáší jeden temný mrak – jeho matka.
Od samého začátku mi dává jasně najevo, že pro ni nejsem dost dobrá. Nikdy to není otevřená nenávist, ale spíš série chladných pohledů, pasivně-agresivních poznámek a neustálého srovnávání s Adamovou bývalou přítelkyní. Snažila jsem se to nebrat osobně, přinášela jsem jí květiny, chválila její vaření, snažila se navázat konverzaci. Ale vždy jsem narazila na ledovou zeď.
Minulý víkend jsme byli pozvaní k jeho rodičům na nedělní oběd. Atmosféra byla jako vždy napjatá. Konverzace vázla a já jsem se snažila být co nejméně nápadná. Tedy až do chvíle, kdy jeho matka začala vzpomínat na Adamovu „první opravdovou přítelkyni“, Veroniku.
„Pamatuješ na Veroniku, Adame?“ začala s pohledem upřeným do dálky. „To byla tak elegantní dívka. Vždycky tak dokonale upravená, s takovým přirozeným šarmem. Měla takový přehled. Dneska to už moc dívek nemá,“ dodala a významně se na mě podívala.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Věděla jsem, kam tím míří. A pak přišla ta poslední rána. S jedovatě sladkým úsměvem se ke mně naklonila, položila mi ruku na paži a pronesla tak, aby to slyšel celý stůl: „Ale ty jsi taky fajn, Eliško. Jsi takový solidní záložní plán. Někteří muži prostě chtějí něco jednoduchého, a to je taky v pořádku!“
V místnosti nastalo ticho, přerušené jen cinkáním příborů o talíř. Byla jsem v naprostém šoku. Všechna krev se mi nahrnula do hlavy. Podívala jsem se na Adama. Očima jsem ho prosila, aby něco řekl, aby mě bránil, aby dokázal, že stojíme proti světu spolu. On ale jen na vteřinu ztuhl, pak se nervózně, falešně zasmál, a začal si usilovně krájet maso na talíři. Jeho mlčení bylo hlasitější než jakákoli urážka. V tu chvíli jsem věděla, že jsem u toho stolu úplně sama.
Zhluboka jsem se nadechla, položila vidličku a s co nejklidnějším hlasem, jakého jsem byla schopna, jsem řekla: „Mohla byste mě, prosím, nenazývat záložním plánem?“
Jeho matka na mě vykulila oči s výrazem falešné nevinnosti. „Ale zlatíčko, já si jen dělám legraci! Nebuď tak přecitlivělá!“
Tím pro mě oběd skončil. Tiše jsem se omluvila, že mi není dobře, a odešla jsem od stolu. Cestou domů v autě panovalo ledové ticho.
„Proč jsi to musela tak hrotit? Úplně jsi zkazila atmosféru,“ řekl nakonec Adam. „Víš, jaká máma je. Měla jsi si ji prostě nevšímat.“
„Nevšímat?“ vybuchla jsem. „Ona mě ponížila před celou tvojí rodinou a ty jsi neřekl ani slovo! Jen ses tam hloupě smál!“
Ten večer jsem neplakala kvůli jeho matce. Plakala jsem kvůli němu. Uvědomila jsem si, že urážka od tchyně bolí, ale zbabělost od partnera zabíjí. Zničila nejen nedělní oběd, ale i mou důvěru v něj. A já teď nevím, jestli naše láska dokáže přežít takovou ránu. Přeháním, když se kvůli tomu cítím tak strašně?
