Článek
Plánování naší svatby bylo pro mě i pro mého, teď už manžela, Marka, radostným obdobím. A od samého začátku bylo jasné, že klíčovou součástí našeho velkého dne bude můj devítiletý synovec Davídek. Davídek, syn mé sestry Evy, má poruchu autistického spektra. Je to ten nejmilejší a nejupřímnější kluk na světě, ale hlasité a rušné prostředí ho snadno přestimuluje. Proto jsme s ním počítali v každém kroku. Vybrali jsme místo konání s klidným salonkem, kam se mohl se svou mámou uchýlit, kdyby toho na něj bylo moc. Sestra mu připravila „záchrannou sadu“ se sluchátky a jeho oblíbenými hračkami. Chtěli jsme, aby se cítil vítaný a v bezpečí.
S Markovými rodiči jsem do té doby měla zdvořilý, i když trochu odtažitý vztah. Vždycky působili trochu upjatě, jako lidé, pro které je „správný dojem“ a to, co si ostatní pomyslí, nade vše. Nikdy bych si ale nepomyslela, čeho jsou schopni.
Nadešel náš svatební den. Obřad byl nádherný. Když jsme si s Markem řekli své „ano“, ozval se z první řady hlasitý, radostný výskot. Byl to Davídek. Všichni hosté se usmáli, bylo to dojemné a upřímné. Mně to vehnalo slzy do očí. Jen moji tchánovci seděli s kamennými tvářemi.
Během gratulací po obřadu, kdy atmosféra byla plná smíchu a radosti, si odtáhli mého manžela stranou. Sledovala jsem je z dálky. Viděla jsem jejich přísné tváře, Markův šokovaný výraz, který se měnil v bledou masku. Když se ke mně vrátil, věděla jsem, že je zle.
„Co se děje, lásko?“ zeptala jsem se. „Naši…“ vydechl a nemohl najít slova. „Chtějí, abychom poslali Davídka domů. Řekli, že ‚dítě jako on‘ nemá na takové akci co dělat a že jim kazí svatbu jejich jediného syna. A že pokud neodejde před večeří, tak odcházejí oni a už je nikdy neuvidíme.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Všechna ta radost, všechno to štěstí, všechno to zmizelo a nahradil to ledový vztek. Podívala jsem se na svou sestru, která se smála s Davídkem v rohu. A pak jsem se podívala na své tchánovce, kteří na nás z dálky upírali své tvrdé, nesmlouvavé pohledy.
Vzala jsem Markovu ruku do své. „Marku, podívej se na ně,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Jsou to tvoji rodiče a já je respektuji. Ale jestli si mají vybrat mezi svou představou o ‚dokonalosti‘ a štěstím nevinného dítěte, a vyberou si tu první možnost, pak jsou to oni, kdo má problém, ne my. Jestli odejdou, tak odejdou. Dveře jsou tamhle. Ale Davídek je moje rodina. A moje rodina na mé svatbě zůstane.“
Marek se na mě podíval, v očích měl stále šok, ale pak přikývl. „Máš pravdu. Zůstane,“ řekl a stiskl mi ruku.
A oni skutečně odešli. Těsně před večeří, před přípitky, před prvním tancem. Prostě se zvedli, a aniž by se rozloučili, s hrdými, uraženými výrazy opustili sál. V místnosti nastalo trapné ticho.
Moje sestra se rozplakala, když zjistila, co se stalo. Cítila se provinile, že její syn „způsobil problémy“. Musela jsem ji na své vlastní svatbě utěšovat, že ona ani Davídek neudělali nic špatně. A nejhorší na tom všem byl Davídkův tichý dotaz, který mi zašeptal později: „Teto, proč se některým lidem nelíbí moje veselé zvuky?“ Ta věta mi zlomila srdce.
Od té doby je mezi námi propast. Tchán mi později do telefonu řekl, že jsem sobecký spratek, který zničil jejich velký den kvůli „předstíranému inkluzivnímu divadlu“. Někteří příbuzní si myslí, že jsem měla udělat kompromis a poslat Davídka po obřadu domů, abych „udržela klid“.
Ale já nelituji. V ten den jsem si nevzala jen Marka. V ten den jsme jako nový pár ukázali, za jakými hodnotami stojíme. A v naší rodině bude vždycky místo pro lásku a radostné zvuky, bez ohledu na to, komu se to nelíbí. I když ta cena za to byla vysoká.
