Článek
Následovala klasická scéna, kterou znají asi všechny matky. Trochu pláče, trochu vztekání. Zvládla jsem to v klidu, Matěj nakonec snědl alespoň maso a brambory.
Když Matěj odběhl, vzala si mě tchyně stranou. S tím svým soucitným, ale zároveň odsuzujícím výrazem mi položila ruku na rameno. „Evičko,“ začala. „Nezlob se, že ti do toho mluvím, ale nemyslíš, že je ten váš Matěj trochu rozmazlený? U nás by si tohle nedovolil. Děti potřebují pevné hranice a řád.“
Polkla jsem pichlavou odpověď, která se mi drala na jazyk. Jen jsem pokrčila rameny a řekla jsem, že je to prostě takové období. Ale uvnitř jsem zuřila.
O týden později jsme jeli s tchyní na výlet. A já jsem konečně měla možnost vidět její „pevné hranice a řád“ v praxi. Ale ne ve vztahu k dítěti. Ve vztahu k jejímu jorkšírovi, Fufíkovi.
Fufík, sedmiletý pes, který váží asi dvě kila, je středobodem jejího vesmíru. Ráno mu tchyně nepřipravila psí granule. Uvařila mu kuřecí prsa s rýží, které mu pak trpělivě podávala po malých soustech vidličkou, protože Fufík „nemá rád, když se mu jídlo lepí na čumáček“.
Protože venku bylo trochu chladněji, oblékla mu na míru upletený svetřík s perličkami. A když jsme se chystali na procházku, tchyně přinesla z komory kočárek. Ne dětský. Kočárek pro psy. S polstrováním, stříškou a držákem na pití.
„Proč nejde Fufík po svých?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Ale Evičko, vždyť víš, že Fufíka bolí nožičky. Nemůžeme ho přece takhle unavit,“ odpověděla tchyně s naprostou vážností a opatrně uložila Fufíka do kočárku.
Dívala jsem se na tu scénu a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Tahle žena, která mi před týdnem kázala o rozmazlenosti mého lidského dítěte, teď tlačí před sebou psa v kočárku.
Když jsme procházeli parkem, neodpustila jsem si malou poznámku. „To je dobře, Jarmilo, že má Fufík takhle pevné hranice. Aby nebyl rozmazlený.“
Tchyně se na mě podívala a vůbec nepochopila ironii. „No samozřejmě!“ řekla pyšně. „O Fufánka se musíme starat s láskou. Je to přece jenom citlivá dušička.“
V tu chvíli jsem se v duchu začala smát. A ten smích mě osvobodil. Došlo mi, že brát si k srdci výchovné rady od ženy, která vozí psa v kočárku, je naprostá ztráta času.
Od té doby jsem vůči jejím poznámkám imunní. Když mi příště řekne, že je Matěj rozmazlený, jen se v duchu usměju a představím si Fufíka v jeho svetříku a v jeho kočárku. A hned je mi lépe. Protože proti takovéhle konkurenci v rozmazlování nemám já, obyčejná matka, absolutně žádnou šanci. A jsem za to vlastně ráda.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
