Článek
Moje tchyně má velmi roztomilého, ale také velmi nevychovaného psa. Říkejme mu Fido. Fido ve svém životě pravděpodobně nikdy neslyšel slovo „ne“. Kdykoli udělá něco špatného, moje tchyně se jen zasměje, pokrčí rameny a řekne něco jako: „No, ty jsi ale číslo, Fido!“
Když jsme u ní byli nedávno na návštěvě, Fido se opět předváděl. Nejprve se mi pokusil ukrást papuči přímo z nohy. Jemně jsem ho okřikl: „Ne, Fido.“ Pak s blátivými tlapkami vyskočil na čistý gauč. Znovu jsem řekl, tentokrát přísněji: „Fido, nesmíš!“ Po třetí, když se snažil ukrást sušenku z konferenčního stolku, a já jsem řekl rázné „Ne!“, si mě moje žena Alena odtáhla stranou.
Vypadala naštvaně. „Jakube, prosím tě, přestaň mu říkat ‚ne‘,“ zašeptala. „Vidíš, že to mamku mrzí. Není to tvůj pes a ona si nepřeje, aby ho někdo trestal.“
„Ale vždyť dělá nepořádek,“ namítl jsem. „Někdo mu přece musí stanovit hranice.“ „To není tvoje starost,“ trvala na svém. „Prostě ho nech být. Slib mi to.“
Abych udržel rodinný klid, neochotně jsem souhlasil. „Dobře. Jak si přeješ.“
Přesunuli jsme se k večeři. Na stole už ležela nádherná, voňavá hovězí pečeně, kterou tchyně právě vytáhla z trouby. Já jsem si sedl ke stolu, zatímco Alena s tchyní šly do kuchyně dokončit přílohy. V tu chvíli do jídelny vešel Fido.
Nejprve jen zvědavě očichával vzduch. Pak položil přední tlapky na volnou židli. Díval jsem se na něj. Pamatoval jsem si na svůj slib Aleně. Neřekl jsem nic. Fido, povzbuzen mým mlčením, vyskočil na židli. Teď byl v úrovni stolu a od pečeně ho dělilo jen pár desítek centimetrů. Stále jsem mlčel.
Natáhl krk, aby si ukradl kousek masa. Jenže se netrefil. Jeho tlapka sklouzla po ubruse a on s sebou stáhl celý těžký porcelánový talíř s pečení.
Následovala ohlušující rána. Porcelán se roztříštil na tisíc kousků. Pečeně sletěla na podlahu a rozstříkla horkou šťávu po celé místnosti. Fido, vylekaný, začal zmateně pobíhat a štěkat.
Alena s tchyní vběhly do jídelny. „Co se tu proboha stalo?!“ vykřikla Alena, když uviděla tu spoušť. Zatímco jsme se všichni snažili uklidit ten mastný nepořádek, Alena se na mě otočila, v hlase plném frustrace. „Tys ho viděl na tom stole, že? Proč jsi nic neudělal?“
Klidně jsem se na ni podíval zpod stolu, kde jsem sbíral střepy, a s naprosto nevinným výrazem jsem odpověděl: „Ano, viděl jsem všechno. A ty jsi mi řekla, že mu nesmím říkat ‚ne‘. Takže…“
Alena na mě jen zírala. V její tváři se mísil vztek na mě, na psa, ale hlavně na sebe. Věděla, že mě chytila do své vlastní pasti. Zakousla se do rtu tak silně, že jsem se divil, že jí neteče krev. Ale neřekla už ani slovo.
Myslím, že odteď už Fido občas slůvko „ne“ uslyší.
