Článek
Navrch to vypadalo idylicky. Byt v paneláku, vždycky teplé večeře, v létě dovolená v Chorvatsku, o víkendech výlety na chatu na Sázavě. Rodiče mě nikdy nebili. Nikdy na mě hystericky neřvali. Měla jsem všechno, co si dítě mohlo přát. A přesně proto jsem si myslela, že jsem blázen.
Proč nejsem šťastná? Proč se u nedělního oběda cítím jako cizinec? Proč mám pocit, že hraju nějakou roli v divadelní hře, které nerozumím? Všichni kolem mi říkali, jak skvělé rodiče mám. A já jsem se za své pocity styděla. Musí být něco špatně se mnou. Jsem prostě nevděčná a divná.
S tímhle pocitem viny jsem žila víc než třicet let. Všechny ty neurčité pocity prázdnoty a osamělosti jsem smetla ze stolu s tím, že na ně nemám nárok. Vždyť mi nic nechybělo. Nebo ano?
Ten šum v rádiu sílil. Byly to ty tiché večeře, kdy se mluvilo jen o praktických věcech – co bylo ve škole, co bude zítra k obědu, co dávají v televizi. Nikdy nepadla otázka: „A jak se cítíš, Terezko?“ nebo „Trápí tě něco?“
Byly to ty chvíle, kdy jsem přišla s nadšením ukázat obrázek a dočkala se jen letmého „To je hezký,“ bez zvednutí očí od novin. Byly to ty dny, kdy jsem byla nemocná a dostala jsem čaj a Paralen, ale nikdy ne pohlazení nebo objetí. Moje fyzické potřeby byly dokonale uspokojeny. Moje duše přitom umírala hlady.
A pak to přišlo. Ten moment prozření nebyl žádný velký třesk. Četla jsem nějaký článek na internetu a tam to bylo. Černé na bílém. Dvě slova. Emoční zanedbávání.
V tu chvíli se to stalo. Ten šum v mém vnitřním rádiu ustal. Praskání přestalo. A já jsem poprvé v životě slyšela naprosto čistý zvuk reality.
Nebyla jsem nevděčná. Byla jsem jenom dítě, které marně toužilo po citové odezvě. Nebyla jsem divná. Byla jsem jen osamělá v domě plném lidí. Moji rodiče nebyli zlí. Byli jen… slepí. Slepí k vnitřnímu světu svého jediného dítěte. Poskytli mi dokonalou péči, ale zapomněli na lásku v její nejzákladnější podobě – v podobě zájmu.
Ta úleva byla nepopsatelná. Jako bych konečně našla klíč k záhadě svého vlastního života. Zároveň přišel i obrovský smutek za tou malou holkou, která si myslela, že je chyba v ní. Ale ten smutek je čistý. Už v něm není ten jedovatý pocit viny.
Konečně vím, že jsem nebyla špatně já. Špatně byl jen ten naladěný kanál. A teď, v pětatřiceti letech, se konečně učím přeladit na ten svůj.
Měli jste i vy pocit, že ve vašem životě něco ‚nehraje‘, ale dlouho jste nevěděli co? Podělte se o svůj příběh o prozření na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nalezení správného slova pro naši bolest prvním krokem ke svobodě.
