Článek
Dlouho jsem si lámala hlavu nad tímhle paradoxem. Jak je možné, že ten stejný člověk, který mi s nekonečnou trpělivostí vařil silný vývar a měnil studené obklady, když jsem měla čtyřicítky horečky, byl tak absolutně bezradný, když jsem plakala kvůli něčemu jinému? Až teď, v pětatřiceti, mi to začíná docházet. Moje máma mě milovala, ale mým emocím vůbec nerozuměla.
Kdykoliv jsem byla smutná nebo rozrušená, nasadila jeden ze svých šesti osvědčených, ale naprosto nefunkčních „útěšných“ manévrů.
1. Útok vinou. Přišla jsem domů s pláčem, že se mi něco nepovedlo. Její první reakce? „Z čeho jsi prosím tě smutná? Vždyť se máš jak prase v žitě. Víš, jak jsme se dřeli, abys měla všechno?“ Můj smutek byl okamžitě označen za nevděk.
2. Zlehčení. Byla jsem z něčeho nervózní. „Prosím tě, hoď to za hlavu. Nedělej z komára velblouda.“ Moje pocity byly jen přehnaná reakce, kterou je třeba zracionalizovat a potlačit.
3. Odvedení pozornosti drby. Pohádala jsem se s kamarádkou. Máma se nezeptala, co mě trápí. Místo toho spustila: „No jo, ta tvoje kamarádka, ta byla vždycky divná. Je celá po matce.“ Můj smutek se stal jen záminkou pro její vlastní jedovatost.
4. Agresivní objetí. Tohle bylo nejhorší. Viděla, že pláču, a tak mě sevřela do medvědího objetí, ale místo uklidňujících slov mi začala syčet do ucha: „Pšššš, no tak, pšššt, nebreč už, pšššt!“ Nikdy to nebylo láskyplné. Byl to jen zoufalý pokus, jak mě co nejrychleji umlčet, protože zvuk mého pláče prostě nedokázala snést.
5. Kázání. Když jsem byla smutná kvůli vlastní chybě, přišlo kázání. „Jak jsi mohla být tak hloupá? To ti nedošlo, jak to dopadne?“ Místo útěchy přišel trest a ponížení.
6. Úplatek jídlem. Když už nic nezabíralo, přišla poslední záchrana. „Tak pojď, nebreč, upečeme bublaninu, ať přijdeš na jiné myšlenky.“ Cukr místo objetí. Kalorie místo pochopení.
A přesto, když jsem měla angínu, byla úžasná. Hladila mě po vlasech, nosila mi čaj s medem a říkala „chudinko moje“. A bylo to upřímné. V tu chvíli jsem se cítila milovaná.
Až teď mi to dochází. Fyzická nemoc pro ni byla srozumitelná. Byla vidět. Měla jasné příznaky a jasná řešení: čaj, paralen, klid v posteli. Ale emoce? Ty byly abstraktní, chaotické a děsivé. Neuměla je uchopit, a tak se je snažila buď umlčet, zlehčit, nebo opravit jako rozbitý spotřebič.
Není to tak, že by mě nemilovala. Jen byla emočně negramotná. Byla skvělá zdravotní sestra pro moje tělo, ale naprosto příšerný lékař pro moji duši. A já se teď, v dospělosti, musím naučit být sama sobě tím lékařem, kterého jsem nikdy neměla.
Závěrečná výzva
Byli i vaši rodiče skvělí v péči o vaše tělo, ale bezradní, když přišlo na duši? Napište mi svůj příběh o matoucích projevech lásky na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že pochopení jejich limitů je prvním krokem k našemu vlastnímu uzdravení.
