Článek
Teta mého manžela, Eva, je mistryně v jedné disciplíně: v předstírání ochoty. Na každé rodinné sešlosti, ať už u nás nebo u někoho jiného, vždycky předvádí stejné divadlo. S povzdechem sleduje hostitelku, jak kmitá kolem hostů, a pak pronese svou naučenou větu: „Ty se tak honíš, chudinko. Já bych ti tak ráda pomohla, ale nechci ti tu překážet.“ Všichni víme, že je to jen fráze. Čeká, že jí s díky odmítnete a pochválíte ji, jak je ohleduplná. A já už jsem toho měla po krk.
Minulou neděli jsme pořádali malý rodinný oběd. Nic velkého, jen šest lidí. Upekla jsem kachnu se zelím a knedlíkem. Bylo to výborné, ale jak jistě víte, po takovém jídle zůstane v kuchyni spoušť. Mastný pekáč, hromada talířů, mísa od zelí… bojiště.
Jakmile jsme dojedli a já začala skládat talíře na sebe, teta Eva vyskočila jako na povel. Zatarasila mi cestu do kuchyně a spustila svou obvyklou tirádu. „Ani se nehni, Leničko!“ pronesla dramaticky. „Ty jsi hodiny vařila tento úžasný oběd. Teď je řada na mně. Trvám na tom. Všechno do posledního drobečku uklidím já. Ty si sedni a dej si nohy nahoru.“
Podívala jsem se na svého manžela. V jeho očích jsem viděla stejnou únavu z jejího divadla jako v těch mých. Jemně, téměř neznatelně, mi kývl. A já jsem věděla, že nastal čas ukončit tuto přetvářku jednou provždy.
S tím nejsladším a nejvděčnějším úsměvem, jakého jsem byla schopna, jsem řekla: „Teto, když jinak nedáš… Jsi tak hodná. To je od tebe taková pomoc, moc si toho vážím.“
Pak jsem udělala přesně to, co mi řekla. Odešla jsem rovnou do obýváku, svalila se na gauč, dala si nohy nahoru, zapnula si svůj oblíbený seriál a s manželem jsme si otevřeli láhev vína.
Z kuchyně se prvních dvacet minut ozývalo sebevědomé cinkání a klapání. Pak ale zvuky změnily charakter. Cinkání vystřídalo tiché brblání. Pak hlasitější povzdech. Pak zvuk otevírání a zavírání všech skříněk, jak zjevně hledala věci, o kterých neměla tušení, kde jsou. Nakonec to nevydržela a zavolala: „Leni! Kde, proboha, máte tu potravinovou fólii?!“ „Jé, teti, myslím, že došla!“ zavolala jsem zpět, aniž bych odtrhla oči od obrazovky. „Zkus se podívat do špajzu, úplně nahoře vlevo!“ Věděla jsem moc dobře, že tam není.
Uplynula další hodina. Když konečně vyšla z kuchyně, byla to podívaná pro bohy. Byla zpocená, vlasy měla rozcuchané, na zástěře mastnou skvrnu. S funěním se zhroutila do křesla. „Tak. Hotovo,“ vydechla a hodila na stůl utěrku. „Dalo to zabrat. Ta vaše myčka je úplně k ničemu a ten pekáč se nedal umýt.“ Čekala jsem, co bude dál. „Příště byste si to mohli lépe zorganizovat, aby na to nebyl člověk sám,“ dodala pasivně-agresivně.
S úsměvem jsem k ní zvedla sklenku vína. „Jistě, teto! Jsme tak rádi, že jsi nám ukázala, jak se to dělá. Teď už budeme vědět, jak na to. Děkujeme za pomoc a za cennou lekci!“
Její výraz byl k nezaplacení. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou, neschopná slova. Pochopila, že jsem její hru prohlédla a obrátila ji proti ní.
Od té doby už nikdy nenabídla, že uklidí celou kuchyň sama. Ale víte, co je nejlepší? Když teď přijde na návštěvu, mlčky vstane a skutečně začne pomáhat se sklízením ze stolu. Bez velkých gest a prázdných slov. Myslím, že lekce zabrala.
