Titanic: Proč se „nepotopitelná“ loď skutečně potopila? Nové indicie a osudové chyby

Nové důkazy a analýzy, včetně odborných studií, odhalují řetězec událostí a skrytých vad, které k tragédii přispěly. Připravte se na pohled, který může změnit váš názor na nejznámější námořní katastrofu.

Jedna z nejznepokojivějších teorií, kterou popularizoval irský novinář Senan Molony, hovoří o skrytém nepříteli: masivním požáru v uhelném zásobníku číslo 6. Tento oheň měl údajně propuknout týdny před vyplutím a Titanicu a oslabit trup lodi. Molonyho analýza fotografií pořízených těsně před vyplutím odhalila devítimetrové tmavé šmouhy na pravoboku – přesně tam, kde později došlo ke střetu s ledovcem. Experti se shodují, že takové stopy mohly vzniknout extrémním žárem, který by ocel učinil až o 75 % křehčí.

Svědectví topičů potvrzují, že s požárem bojovalo až dvanáct mužů. Spekuluje se, že vedení White Star Line o problému vědělo, ale snažilo se ho utajit. Mohla být dokonce vysoká rychlost lodi v nebezpečných vodách zoufalým pokusem dostat se do New Yorku dříve, než oheň způsobí ještě větší katastrofu?

I bez ohně však Titanic skrýval další slabiny. Moderní metalurgické analýzy vzorků oceli a nýtů z vraku odhalily, že materiály použité při stavbě nebyly zdaleka dokonalé. Ocel trupu měla vysoký obsah síry a fosforu, což ji v ledových vodách Atlantiku (-2°C v osudnou noc) činilo extrémně křehkou. Místo aby se při nárazu prohnula, praskala.

Podobně problematické byly nýty. Analýzy ukázaly, že mnohé obsahovaly vysokou koncentraci strusky (nečistot), což je činilo náchylnějšími k prasknutí. Představa, že ledovec prořízl do trupu 90metrovou trhlinu, je dnes vyvrácena. Pravděpodobněji šlo o sérii menších poškození a selhání nýtů, které otevřely švy mezi ocelovými pláty. Loď, navržená tak, aby vydržela zaplavení čtyř komor, jich měla poškozených šest.

Aby toho nebylo málo, v osudnou noc panovaly zrádné atmosférické podmínky. Britský historik Tim Maltin přišel s teorií, že jev zvaný superrefrakce (horní zrcadlení) mohl vytvořit optické iluze, zkreslit horizont a ztížit včasné spatření ledovce. Klidné moře bez vln, které by se o ledovec tříštily, a chybějící dalekohledy ve vraním hnízdě situaci jen zhoršily.

I přes tato rizika a nejméně sedm varování před ledovci, která Titanic během dne obdržel, plul kapitán Smith rychlostí kolem 22 uzlů. Některé zprávy se na můstek kvůli přetíženým radiotelegrafistům, zaneprázdněným odesíláním soukromých telegramů, ani nedostaly. Proč taková rychlost? Snaha o Modrou stuhu, tlak ředitele White Star Line na palubě, nebo již zmíněný úprk před požárem?

Potopení Titanicu nebylo dílem jediné příčiny. Byla to smrtící souhra skrytých vad, nepříznivých okolností, lidských chyb a možná i arogance. Požár, nekvalitní materiály, optické klamy, ignorovaná varování, vysoká rychlost, nedostatek záchranných člunů (a jejich špatné využití) – to vše přispělo k obrovské ztrátě více než 1500 životů.

Katastrofa však přinesla i zásadní změny: zavedení Mezinárodní ledové hlídky a zpřísnění pravidel pro počet záchranných člunů. Příběh Titanicu tak zůstává věčným mementem o křehkosti lidských výtvorů tváří v tvář přírodě a o důsledcích lidských selhání.

Zdroje: