Článek
Já jsem pravý opak. Můj ideální víkend zahrnuje knihu, gauč a maximální pěší vzdálenost k nejbližší kavárně. A tak když můj kamarád a samozvaný organizátor našich akcí, Radek, přišel s nápadem na „malý jarní výlet na Kokořínsko“, měla jsem se mít na pozoru.
„Neboj se, Pavlo,“ uklidňoval mě, když viděl můj skeptický výraz. „Je to jen patnáct kilometrů, pohodová procházka lesem. Podle mapy je to skoro po rovině. A předpověď hlásí sluníčko, bude nádherně. Bude to zábava!“ Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem nakonec souhlasila. Přesvědčila jsem sama sebe, že trochu čerstvého vzduchu mi neuškodí.
V sobotu ráno jsme se sešli na nádraží. Byla nás parta šesti lidí. Všichni v profesionálním turistickém oblečení, s pohorkami a funkčními batohy. Jen já jsem tam stála ve svých městských teniskách a lehké jarní bundičce. „Vždyť je to jen procházka,“ říkala jsem si.
Cesta vlakem byla plná smíchu a těšení. Když jsme vystoupili v malé vesničce uprostřed lesů, svítilo slunce a já jsem si musela přiznat, že to možná přece jen bude fajn. První kilometry byly skutečně idylické. Šli jsme po široké lesní cestě, obklopeni probouzející se přírodou, a já jsem si užívala tu změnu oproti rušné Praze.
Asi po hodině chůze ale Radek, náš vůdce, rozhodl, že opustíme pohodlnou cestu. „Hele, podle mapy je tady zkratka přes tenhle kopec. Ušetříme si asi dva kilometry,“ oznámil a ukázal na sotva znatelnou pěšinu vedoucí strmě do kopce. A tam začaly naše problémy. „Pohodová procházka po rovině“ se změnila v náročný výstup. Moje tenisky na kluzkém jehličí a kořenech absolutně nestíhaly. Po chvíli jsem byla zpocená a zadýchaná.
Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol kopce, zjistili jsme, že obloha, která byla ještě před chvílí modrá, se zatáhla ošklivými, šedými mraky. A zvedl se studený vítr. „To nic, to přejde,“ prohlásil Radek, i když v jeho hlase už byla slyšet lehká nervozita.
Nepřešlo. Místo toho začalo pršet. Nejdřív jen pár kapek. Ale brzy se z toho stal vytrvalý, studený déšť. Moje lehká bundička byla během deseti minut promočená naskrz. A naše lesní pěšina se proměnila v rozbahněnou skluzavku. Každý krok byl boj. Moje krásné bílé tenisky změnily barvu na neurčitě hnědou. Několikrát jsem uklouzla a skončila jsem v blátě.
Naše veselá nálada byla pryč. Nahradila ji tichá, soustředěná mizérie. Šli jsme za sebou jako zpráskaní psi. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo naše mlaskání v bahně a občasné zaklení, když někdo další uklouzl. Ztratili jsme značku. Radek se sice snažil tvářit, že přesně ví, kam jdeme, ale jeho neustálé pohledy do mapy, která se mu v dešti pomalu rozmáčela na kaši, ho prozrazovaly. Byli jsme ztraceni.
Nejhorší moment přišel, když jsme se ocitli v jakési tmavé, skalnaté rokli. Bylo tam šero, vlhko a zima. Byli jsme promočení, promrzlí a od bláta od hlavy až k patě. Posadili jsme se pod skalní převis a mlčky jsme zírali do deště. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou teplou, suchou postel, na hrnek horkého čaje a na knížku, kterou jsem si mohla číst. Nikdy v životě jsem nebyla nešťastnější. Nenáviděla jsem Kokořín, nenáviděla jsem déšť, nenáviděla jsem turistiku a v tu chvíli jsem z celého srdce nenáviděla i Radka a jeho hloupé nápady.
Nakonec se nám, spíše náhodou než díky našemu orientačnímu smyslu, podařilo najít cestu ven z lesa. Vynořili jsme se na silnici u malé vesnice. Vypadali jsme jako skupina trosečníků. Na návsi byla naštěstí malá, zapadlá hospoda. Když jsme vešli dovnitř, všech pět místních štamgastů se na nás otočilo. Musel to být pohled pro bohy. Šest zoufalců, ze kterých kapala voda a bláto.
Objednali jsme si horký čaj s rumem. Ten pocit, když mi ta teplá tekutina stékala do žaludku, byl nepopsatelný. Pomalu jsme rozmrzali a naše schopnost mluvit se vracela.
Cesta vlakem domů proběhla v tichu. Byli jsme příliš unavení na to, abychom si něco vyčítali. Jen jsme seděli, zabalení do vlhkých bund, a těšili se do svých postelí.
Když se na ten výlet dívám zpětně, s odstupem několika dní a po vyléčení z nachlazení, které jsem si samozřejmě přivezla, musím se smát. Byla to katastrofa. Bylo to utrpení. Bylo to přesně to, co jsem nechtěla. Ale zároveň to byl zážitek. A jak se říká, špatné zážitky jsou ty nejlepší.
To společné utrpení nás zvláštním způsobem sblížilo. A historka o naší „pohodové procházce“ se stala legendou, kterou si budeme vyprávět ještě léta. I když vím, že příště, až Radek navrhne nějaký „malý výlet“, už mu nebudu věřit ani slovo. A hlavně, vezmu si s sebou pláštěnku a gumáky. I kdyby hlásili tropické vedra. Člověk nikdy neví.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
