Článek
Moje sedmiletá dcera sledovala na tabletu nějaké video s holčičkou, která rozbaluje hračky. Bylo ticho. Ale nebylo to to příjemné, klidné ticho. Bylo to to ticho, které já nazývám „digitální kóma“. Dvě děti, každé ve svém vlastním světě, s očima přilepenýma na obrazovku. A já jsem seděla u kuchyňského stolu, pila kávu a cítila jsem, jak ve mně roste pocit zoufalství a viny.
Takhle jsem si rodinný víkend nepředstavovala. Vzpomněla jsem si na své dětství, na víkendy strávené stavěním bunkrů, hraním deskových her a vymýšlením různých lumpáren. A podívala jsem se na své děti, dva malé zombíky, kteří pasivně konzumovali obsah, který pro ně vytvořil někdo jiný.
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Prostě jsem vstala, bez varování jsem vypla televizi, sebrala dceři z ruky tablet a oba přístroje jsem odnesla do ložnice a zamkla.
Následovala okamžitá reakce. Vztek a pláč. „Mami, co děláš?! Já jsem byl uprostřed mise!“ křičel syn. „Mně se to zrovna načítalo!“ vzlykala dcera. „Co budeme teď dělat? To je nuda!“
„Nudit se rozhodně nebudete,“ řekla jsem klidně, i když mi srdce bušilo. „Dneska si vyrobíme něco úžasného. Dneska si vyrobíme vlastní, domácí těstoviny.“
Dívali se na mě, jako bych se zbláznila. Ale já jsem byla odhodlaná. Vytáhla jsem z knihovny starou kuchařku, našla jsem recept. Vytáhla jsem mouku, vajíčka, sůl. A pozvala jsem je do kuchyně.
Prvních deset minut bylo plných reptání a otrávených obličejů. Ale pak se stalo něco magického. Jakmile si mohli sáhnout na těsto, jakmile mohli patlat mouku a vajíčka, jejich nálada se začala měnit. Začali se smát. Soutěžili, kdo udělá větší hromádku z mouky. Hnětení těsta se proměnilo v zápas. Válcování těsta bylo dobrodružství.
Naše kuchyně vypadala jako po výbuchu. Mouka byla všude. Na podlaze, na lince, na nás. Měli jsme ji ve vlasech, na obličeji, na oblečení. Ale v té kuchyni byl najednou smích. Byl tam život. Děti spolupracovaly, radily si, a občas se i pošťuchovaly. Mluvili jsme spolu. Povídali jsme si o všem možném. O škole, o kamarádech, o tom, jakou omáčku si k těm našim těstovinám dáme.
Když jsme konečně měli hotovo, byli jsme všichni unavení, ale neuvěřitelně pyšní. Na sušáku na prádlo se nám sušily naše vlastní, nedokonalé, ale krásné tagliatelle. A ta vůně, která se linula bytem, když jsme je vařili, byla tisíckrát lepší než jakýkoliv popcorn k televizi.
K obědu jsme si sedli ke stolu a jedli jsme ty nejlepší těstoviny na světě. Ne proto, že by byly chuťově dokonalé. Ale proto, že byly naše. Každé sousto bylo připomínkou toho našeho společného, moučného dobrodružství.
Večer, když jsem ukládala děti do postele, mi syn řekl: „Mami, to dneska bylo super. Mnohem lepší než ta moje hra.“ A dcera dodala: „A můžeme si zítra zase něco uvařit?“
Když jsem se pak vrátila do obýváku, který byl stále v lehkém chaosu po naší dopolední akci, cítila jsem obrovskou vděčnost. Bylo by mnohem jednodušší je nechat sedět u těch obrazovek. Bylo by to tišší, čistší a pro mě mnohem méně práce. Ale ten den bychom si nepamatovali. Byl by to jen další promarněný víkend.
Takhle jsme sice vytvořili nepořádek, ale zároveň jsme vytvořili něco mnohem cennějšího. Vzpomínku. Zážitek, který nás spojil. A já jsem si uvědomila, že to je moje nejdůležitější role jako matky. Nebýt jen správcem a organizátorem jejich života. Ale být tvůrcem společných zážitků. Protože ty se nedají stáhnout z internetu. Ty se musí prožít. I za cenu toho, že budete mít mouku až za ušima.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
