Článek
Zrovna se uvolnil můj nejoblíbenější stolek pro jednoho, zastrčený v rohu u okna. Ideální místo na čtení a pozorování lidí.
Objednala jsem si cappuccino a kousek dortu. Sundala jsem si kabát, pověsila ho na opěradlo židle. Na stůl jsem si položila rozečtenou knížku a mobil. Jasný, mezinárodně srozumitelný signál: TOTO MÍSTO JE OBSAZENÉ.
Asi po půl hodině klidného čtení a popíjení kávy jsem si potřebovala odskočit na toaletu. Rozhlédla jsem se. Kavárna byla stále plná k prasknutí, u vchodu stála fronta. Nechat tam věci a odejít? Bylo to trochu riskantní, ale říkala jsem si, že na ty dvě, tři minuty se snad nic nestane.
Když jsem se vrátila, čekal mě šok. U mého stolku, na mé židli, seděla cizí paní. Mohlo jí být tak k sedmdesáti, na hlavě měla fialový přeliv a na tváři přísný výraz. Můj kabát byl ledabyle přehozený přes vedlejší židli, knížka a mobil posunuté na stranu, aby si mohla udělat místo pro svůj šálek čaje.
Chvíli jsem tam jen tak stála a snažila jsem se tu situaci zpracovat. Myslela jsem si, že si mě nevšimla. Že je to nějaké nedorozumění. S úsměvem jsem přistoupila ke stolku.
„Dobrý den, já se omlouvám, ale tady sedím já,“ řekla jsem co nejmileji a ukázala jsem na svůj poloprázdný šálek od cappuccina a na své věci.
Paní zvedla hlavu, sjela si mě pohledem od hlavy až k patě a s ledovým klidem pronesla větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Tohle už je obsazené.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. To musí být vtip. „Ale… jak to? Vždyť tu mám věci. Byla jsem jenom na záchodě, asi tři minuty.“
Paní se nenechala vyvést z míry. „Slečno,“ začala mě poučovat, jako bych byla malá holka. „Když se od stolu zvednete a odejdete, tak je volný. To je pravidlo. Nemůžete si tu držet místo a blokovat to ostatním, kteří čekají.“
„Ale já jsem si to místo nedržela, já jsem tu seděla!“ protestovala jsem a cítila jsem, jak rudnu. Lidé u vedlejších stolků se začali otáčet. „Mám tu kabát, knížku, dopitou kávu…“
„To je váš problém, že si tu necháváte věci bez dozoru,“ odvětila chladně a srkla si svého čaje.
Byla jsem v koncích. Ta její absurdní logika a naprostá neochota uznat chybu mě úplně odzbrojily. Co jsem měla dělat? Začít se s ní hádat? Zavolat obsluhu? Udělat scénu v plné kavárně kvůli jednomu místu k sezení?
Ta paní byla jako tank. Neústupná, neoblomná, naprosto přesvědčená o své pravdě. Věděla jsem, že tenhle boj nemůžu vyhrát. A i kdybych ho vyhrála, už bych si tu kávu stejně nevychutnala.
A tak jsem se v tichosti vzdala. Vzala jsem si svůj kabát, svou knížku a svůj mobil. Beze slova jsem se otočila a odešla jsem. Cestou ven jsem ještě zaslechla, jak si ta paní pro sebe spokojeně zamumlala: „Konečně trochu klidu.“
Zbytek dne jsem nad tou situací kroutila hlavou. Nešlo o tu kávu, ani o ten dort. Šlo o tu neuvěřitelnou drzost. O tu schopnost některých lidí ohnout si realitu a pravidla společenského chování podle sebe.
Ta paní si nejen ukradla moje místo. Ona si vytvořila vlastní vesmír s vlastními zákony, ve kterém byla ona v právu. A já jsem vděčná, že v tom jejím vesmíru nemusím žít. I když to znamenalo, že jsem ten den přišla o svou odpolední kávu. Byla to malá, ale cenná lekce. A já už teď vím, že příště, až si budu chtít v plné kavárně odskočit, vezmu si svůj kabát, knížku i kávu s sebou. Jistota je jistota.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
