Článek
Jako malý kluk jsem se zoufale snažil být vidět. Pamatuju si, jak jsem strávil celé odpoledne stavěním obrovského hradu z Lega. S bušícím srdcem jsem ho běžel ukázat tátovi, který se díval na zprávy. Ani na vteřinu neodtrhl oči od obrazovky. Jen zamručel: „Jo, hezký.“ A bylo to. Můj hrad, můj celý svět, byl pro něj jen otravné vyrušení.
Zkoušel jsem to dál. Chtěl jsem jim vyprávět o knížkách, které jsem četl, o tom, co jsme dělali ve škole. Odpovědí mi bylo buď „Teď ne, mám práci,“ nebo jen prázdné, nepřítomné přikývnutí. Byly to malé, každodenní popravy mého nadšení.
Nejhorší to bylo u večeře. Seděli jsme u stolu, ale vlastně tam byli jen oni dva a moje sestra Lucka. Mluvili spolu, smáli se, plánovali. Mluvili přes mě, jako bych byl ze skla. Jako bych byl jen prázdná židle. Jediné chvíle, kdy si mě všimli, byly ty, kdy jsem byl problém. Když jsem přinesl pětku z matiky. Když jsem rozbil talíř. Pozornost v naší rodině byla vyhrazena jen pro průšvihy.
V pubertě jsem to vzdal. Stáhl jsem se. Zavřel jsem se ve svém pokoji a přestal jsem se snažit. Proč bych se měl snažit? Proč ukazovat své zájmy někomu, koho nezajímají? Proč mluvit s někým, kdo neposlouchá?
Když mě ve škole šikanovali, nikomu jsem to neřekl. Věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Naučil jsem se vyhýbat očnímu kontaktu, protože pohled mých rodičů znamenal jediné – udělal jsem něco špatně.
Pomalu, ale jistě jsem se stával duchem. Žil jsem v domě plném lidí, ale byl jsem neviditelný. Chodil jsem do školy plné dětí, ale byl jsem sám. Sledoval jsem, jak ostatní prožívají své první lásky, chodí na mejdany, hádají se, smějí se, žijí. Já jsem jen existoval. Začínal jsem pochybovat, jestli jsem skutečný. Kdo vlastně jsem? Co mám rád? Nevěděl jsem. Věděl jsem jen, jak být ticho.
Ten tlak se stal nesnesitelným. Ten pocit neexistence. Ta drtivá prázdnota. Moje tělo bylo naživu, ale moje duše byla dávno mrtvá. A tak jsem se rozhodl, že to ukončím.
Když jsem se probral v nemocnici, byli tam. Seděli u mé postele, v očích měli zmatek a bolest. A pak se máma zeptala. Položila otázku, která byla tou poslední, nejkrutější fackou. Tou finální demonstrací toho, jak moc mě nikdy neviděli.
„Proč, Tomáši? Proč jsi nám nikdy nic neřekl? Vždyť jsme tu pro tebe vždycky byli.“
V tu chvíli, když jsem slyšel ta slova, jsem pochopil. I kdybych teď křičel z plných plic, oni mě nikdy neuslyší. I teď, když ležím tady, polomrtvý, jsem pro ně stále neviditelný.
Závěrečná výzva
Cítili jste se také někdy jako duch ve vlastní rodině? Jako byste byli neviditelní? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení první krok k tomu, abychom se pro sebe i pro svět stali znovu viditelnými.
