Článek
Moderní seznamování je někdy jako procházení minovým polem. Nekonečné projíždění profilů, nudné konverzace, které nikam nevedou, a občas nějaká ta schůzka, která skončí trapným tichem. Když jsem si tedy před pár měsíci psal s Bárou, byl jsem opatrně optimistický. Naše konverzace na Tinderu byla normální, vtipná a plynulá. Žádné varovné signály, žádné podivnosti. Domluvili jsme se na kávu v jedné útulné kavárně na Vinohradech.
Dorazil jsem o chvíli dřív, nervózní, jak to tak bývá. Když vešla, okamžitě mě poznala a s úsměvem mě krátce objala. Všechno se zdálo být perfektní. A pak pronesla první větu, která měla být varováním, které jsem v tu chvíli ignoroval. „Páni,“ řekla, „naživo vypadáš ještě líp než na těch fotkách z hor!“ Zůstal jsem na ni zmateně koukat. Z hor? Já? Jsem ten typ člověka, jehož největší sportovní výkon je rychlá chůze na tramvaj. Ale nechtěl jsem hned na začátku kazit dobrou náladu, tak jsem se jen zasmál a nechal to být.
Objednali jsme si kávu a začali si povídat. Byla skvělá. Vtipná, chytrá, zajímala se. Ale čím déle mluvila, tím víc jsem měl pocit, že se nacházím v nějakém alternativním vesmíru. Mluvila o věcech, které se mi nikdy nestaly, a odkazovala na konverzace, které jsme spolu nikdy nevedli.
„A co tvůj pes?“ zeptala se najednou. „Jak se vlastně jmenoval? Ben? Je tak roztomilý!“ Ztuhl jsem. Psa jsem v životě neměl, bydlím v malém bytě v centru a jsem rád, že se postarám sám o sebe. Jen jsem něco zamumlal a rychle změnil téma. V hlavě mi ale začal hlodat červíček pochybností. Je to nějaký divný test? Nebo si mě s někým plete?
Definitivní potvrzení přišlo o chvíli později. Mluvili jsme o cestování. „Vždycky jsem chtěla navštívit Ameriku,“ řekla zasněně. „Musíš mi vyprávět o tom, jaké to bylo, když jsi bydlel v Coloradu.“ V tu chvíli už jsem věděl jistě, že je něco špatně. Nejdál na západě jsem byl v Plzni. Připadal jsem si jako herec ve hře, ke které mi nikdo nedal scénář.
Už jsem to dál nemohl vydržet. Rozhodl jsem se ukončit to zmatení. Počkal jsem, až nám servírka přinese naše latté. Vzal jsem si doušek, abych si dodal odvahy, podíval jsem se jí zpříma do očí a zeptal se: „Hele, Báro, jenom pro ujasnění… jaké je moje jméno?“
Podívala se na mě, naprosto zmatená. „Co je to za divnou otázku?“ zasmála se. „Jakub, přece.“
S klidem, který překvapil i mě samotného, jsem odpověděl: „Jmenuji se Tomáš.“
Nastalo ticho. Dlouhých, trapných pět vteřin. Jen jsme na sebe zírali. A pak se stalo něco nečekaného. Místo aby se ztrapněně omlouvala nebo utekla, vybuchla smíchy. Byl to upřímný, hlasitý a nakažlivý smích, který otočil hlavy několika dalších hostů.
Když se konečně uklidnila, vysvětlila mi, že si psala se dvěma kluky najednou – se mnou, Tomášem, a s nějakým Jakubem. A v hlavě si naše profily a konverzace naprosto propojila.
„Upřímně,“ řekla a stále se smála, „po chvíli mi došlo, že něco nehraje, ale byla tu s tebou taková super atmosféra, že jsem to prostě nechtěla zastavit.“
Zbytek rande jsme strávili smíchem nad imaginárním životem Jakuba, horolezce z Colorada se psem jménem Ben. Veškerá nervozita byla pryč. Ten absurdní omyl prolomil ledy způsobem, jaký by žádná normální konverzace nedokázala.
A co je nejvtipnější? S Bárou jsme stále spolu. Její omyl byl to nejlepší, co nás mohlo potkat.
A ano, v jejím telefonu mě má stále uloženého.
Jako „Ne-Jakub“.
