Článek
Nedávno jsem seděl na pivu s Petrem, kamarádem ze střední. Vzpomínal na své dětství. Na letní tábory u Mácháče, na víkendové zápasy fotbalu, kam ho vozil táta, na to, jak ho máma nutila chodit na klavír, což tehdy nesnášel a dnes je za to vděčný. Smál se, vyprávěl a já jsem jen seděl, kýval a usrkával pivo. Neměl jsem co dodat. Moje sbírka vzpomínek byla prázdná.
Když jsem přišel domů, všechno to na mě dolehlo. Najednou jsem se viděl jako ten malý kluk v našem domě v satelitu za Prahou. Přijdu ze školy, hodím tašku do kouta. V obýváku běží televize, většinou nějaký starý německý seriál s příšerným dabingem. Sednu si na koberec a dívám se. Hodinu. Dvě. Tři.
Máma přijde z práce, zeptá se, jestli mám úkoly, a jde vařit večeři. Táta dorazí později, zapne zprávy a otevře si noviny. Nikdo se neptá: „Jak bylo ve škole? Co jsi dělal? Nechceš jít ven s klukama?“ Prostě nic. Jen ticho přerušované televizí.
Pamatuju si, jak jsem sedával u okna a díval se na ostatní děti. Hrály na babu, jezdily na kolech, stavěly si bunkry. Byly jen pár metrů ode mě, ale připadalo mi, že nás dělí neviditelná, neprostupná zeď. Byli v jiném světě. Ve světě, kam jsem neměl pozvánku.
Moji rodiče mě přitom často chválili. „Náš Tomášek, ten je tak zlatý, tak hodný,“ říkali na rodinných sešlostech. „Nikdy nezlobí, o nic si neřekne. Vydrží si celé odpoledne hrát sám v pokojíčku.“ A všichni uznale přikyvovali.
Až teď, v osmadvaceti letech, mi dochází, co ta jejich chvála doopravdy znamenala. Nebyl jsem „hodný“. Byl jsem neviditelný. Byl jsem nenáročný. Nebyl jsem problém. Byl jsem jako kus nábytku, který stačí jednou za čas oprášit. Můj klid nebyl známkou spokojenosti, ale disociace. Únik z reality, která byla tak prázdná, že bylo lepší v ní nebýt.
Proč mě nikdy nepřihlásili na fotbal? Proč jsme nikdy nejeli na víkend pod stan? Proč mi nikdy neřekli: „Běž ven, je hezky“? Dnes už tuším odpověď. Ne proto, že by byli zlí. Nejspíš si prostě jen nevšimli, že nějaký „venek“ existuje. Nevšimli si, že jejich syn tráví celé dětství jako duch ve vlastním domě.
Ta prázdnota se se mnou táhne dodnes. Ta nejistota, když mám mluvit s lidmi. Ten pocit, že nemám právo zabírat prostor, že mé touhy a potřeby nejsou důležité. Protože po celé dětství skutečně nebyly. Nebylo to zlé dětství plné křiku a facek. Bylo to jen… nic. A to je možná ještě horší.
Někdy jsou největší jizvy ty, které nejsou vidět. Poznali jste se v tomto příběhu, nebo máte vlastní, který potřebuje být slyšen? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Zasloužíte si, aby vás někdo viděl.
