Článek
Lidé se na mě dívají a vidí třicetiletého muže. Očekávají, že budu reagovat a fungovat jako dospělý. Že zvládnu konstruktivní kritiku, že se dokážu postavit problému čelem, že budu partnerem v diskuzi. Problém je, že uvnitř mé hlavy nežije třicetiletý muž. Žije tam malý, vyděšený kluk, který si je jistý, že zase něco provedl.
Moje dětství nebylo nijak hrozné. Měl jsem co jíst, kde spát, jezdili jsme na dovolené k moři. Nikdo mě nebil. Ale taky mě nikdo nenaučil, co dělat s vlastními emocemi. Když jsem byl smutný, slyšel jsem „nebreč, kluci nebrečí“. Když jsem měl vztek, byl jsem poslán do svého pokoje, „dokud se neuklidním“. Moje pocity byly nepohodlné. Byly to problémy, které se měly vyřešit tichem a izolací.
A tak jsem se to naučil. Naučil jsem se je potlačit. Schovat je tak hluboko, až jsem si chvílemi myslel, že žádné nemám. Jenže ony nezmizely. Jen přestaly dospívat. Moje emoční já se zaseklo někde v deseti letech.
Teď je mi třicet a tenhle dluh mě dohání každý den. Každá konfrontace, každý nesouhlas, každá drobná kritika je pro mě spouštěčem. Šéf mi včera klidně a profesionálně vysvětloval chybu v reportu. Neslyšel jsem jeho slova. Slyšel jsem jen: „Jsi neschopný. Zklamal jsi. Jsi k ničemu.“
Moje tělo reagovalo jako první. Horkost, bušení srdce, stažený žaludek. Mozek se přepnul do režimu „útěk nebo ustrnutí“. Nebyl jsem schopný se logicky bránit, vysvětlit, proč se chyba stala. Jen jsem ze sebe vykoktal omluvu a chtěl jsem být neviditelný. Cítil jsem ten starý, známý, spalující stud.
Dospělí řeší konflikty s jinými dospělými přímo, věcně, s předpokladem, že obě strany jsou si rovny. S dětmi takhle nejednáte. K dítěti, které udělá chybu, se přistupuje s jemností, s trpělivostí, s cílem ho něco naučit, ne ho jen opravit.
Já jsem ale v dospělém těle. A tak se mnou svět jedná jako s dospělým. A každá taková interakce je pro mě jen další lekcí v mém nekonečném, osamělém dospívání. Svět se stal mým nechtěným, nevšímavým rodičem, který mě trestá za chyby, na které mě nikdo nepřipravil.
Nejhorší na tom je, že ten cyklus sám udržuju při životě. Moje nepřiměřené reakce – buď se stáhnu, nebo jsem naopak neadekvátně defenzivní – matou lidi kolem mě. To jen potvrzuje můj vnitřní pocit, že jsem divný, že je se mnou něco špatně. A stud se prohlubuje.
Někdy si říkám, že mi neukradli dětství. Ukradli mi funkční, klidnou dospělost. Nechali mě vyplout na oceán v lodičce z papíru a teď se diví, že se topím při každé sebemenší vlně.
Cítíte se také emočně pozadu za svým skutečným věkem? Máte pocit, že vám chybí základní nástroje pro zvládání dospělého života? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že jen vědomí, že v tom nejste sami, je prvním krokem k tomu, abyste se přestali topit.
