Článek
Když se dnes podívám na svou ženu Veroniku, jak se směje u našeho kuchyňského stolu, stále tomu někdy nemohu uvěřit. Je to láska mého života, moje nejlepší přítelkyně a matka našich dětí. A zároveň je to ta samá holka, které jsem na základní škole dělal ze života peklo. Pokaždé, když s jiskrou v oku prohodí nějakou poznámku o naší společné minulosti, usměji se, ale uvnitř mě píchne ten starý, dobře známý pocit studu. Stydím se za to, jaký jsem byl, a zároveň cítím nekonečnou vděčnost, že dokázala tomu hroznému klukovi odpustit a zamilovat se do muže, kterým jsem se stal.
Všechno to začalo ve třetí třídě. Byl jsem ten typ kluka, který potřeboval být neustále středem pozornosti. Byl jsem hlučný, energický a neustále jsem vymýšlel nějaké klukoviny, abych na sebe upozornil. Veronika byla můj pravý opak. Byla tichá, přemýšlivá a vždycky tak trochu dospělejší než my ostatní. Jednoho dne, když jsem zase vyváděl nějakou hloupost, se na mě podívala svýma velkýma, vážnýma očima a s naprostým klidem pronesla, že jsem „případ pro psychologa“. V ten moment se ve mně, v tom malém, nedozrálém klukovi, něco zlomilo. Její slova zasáhla mé nafouklé ego a já jsem se rozhodl, že jí to vrátím.
Moje pomsta byla krutá a dětinská. Stal jsem se jejím trýznitelem. Začal jsem ji šikanovat. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem jí na židli položil rozteklou čokoládu, těsně předtím, než si sedla. Pamatuji si, jak jsem kreslil její karikatury, kde jsem zesměšňoval její brýle a culíky, a pak je s hrdostí ukazoval celé třídě. Vrcholem mé krutosti bylo, když jsem jí jednou o velké přestávce sebral batoh a hodil ho na střechu školní tělocvičny.
Veronika dlouho trpěla mlčky, ale nakonec to nevydržela a všechno řekla naší třídní učitelce. Byl jsem povolán před tabuli, kde jsem musel čelit následkům svých činů. Cítil jsem se ponížený a zahnán do kouta. A jako správný hloupý a nezralý kluk jsem zareagoval tím nejhorším možným způsobem. Když jsme se potkali na chodbě, v návalu vzteku a studu jsem ji uhodil. Nebyla to velká rána, ale ten šok a slzy v jejích očích si pamatuji dodnes.
Tento incident byl samozřejmě obrovským průšvihem. Rodiče byli pozváni do školy a já jsem dostal přísný trest. Ale ta největší rána pro mě přišla o pár týdnů později. Můj otec mi jednoho dne oznámil, že o víkendu pojedeme na grilování k jeho starému kamarádovi z vojny. A když jsme tam přijeli, otevřela nám dveře Veronika. Ukázalo se, že naši otcové jsou nejlepší přátelé. V tu chvíli bych se nejraději propadl do země.
Od toho dne moje šikana okamžitě skončila. Byla nahrazena něčím snad ještě horším: roky trapného a napjatého mlčení. Na nesčetných rodinných sešlostech, oslavách a společných dovolených jsem se jí vyhýbal a nedokázal jsem se jí ani podívat do očí. Stud, který jsem cítil, byl téměř hmatatelný. Byla živoucí připomínkou mého hrozného chování a já jsem s tím musel žít.
Když mi bylo patnáct, byli jsme na jedné takové oslavě. Seděli jsme v hloučku mladých lidí a já jsem byl, jako obvykle v její přítomnosti, naprosto tichý. Jedna z dívek se mě zeptala, proč nic neříkám. A v tu chvíli se ozvala Veronika. Podívala se na mě a s naprostým klidem, bez jakékoliv zášti, pronesla: „Když byl Tomáš můj spolužák, kreslil o mně komiksy a ve třetí třídě mě dokonce uhodil. Byla jsem v šoku, bylo to poprvé.“ Všichni se začali smát a já jsem se jen zmohl na rozpačitý úsměv, zatímco jsem rudl až za ušima. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ona na to nezapomněla, ale zároveň v jejím hlase nebyla nenávist. Jen konstatování faktu.
Další zlom přišel o dva roky později. Bylo mi sedmnáct a už jsem měl řidičák. Jednoho odpoledne jsem ji uviděl, jak jde sama po silnici ze školy. Z nějakého vnitřního popudu, kterému dodnes nerozumím, jsem zastavil a nabídl jí, že ji svezu. K mému překvapení bez váhání nastoupila. Celou cestu jsme si povídali. Byla to první normální, nekonfliktní konverzace, kterou jsme spolu za téměř deset let vedli. A já jsem si uvědomil, že ta holka, kterou jsem kdysi tak nenáviděl, je vlastně chytrá, vtipná a milá.
Naše rodiny se stále přátelily a já jsem byl pozván k nim na večeři. Atmosféra už byla mnohem uvolněnější. Povídali jsme si, smáli se a já jsem se přistihl, že ji pozoruji úplně jinýma očima. Už to nebyla oběť mé dětské krutosti. Byla to krásná mladá žena. Uprostřed večeře se na mě její maminka podívala a s úsměvem se zeptala: „Tomáši, proč vlastně nechodíš s naší Verunkou?“
Celý stůl vybuchl smíchy. Veronika zrudla a vykřikla: „Mami!!!“ a já jsem se nezmohl na nic jiného než na hloupý, rozpačitý úsměv a schoval jsem si tvář do dlaní. Ale ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Zasadila semínko do našich myslí. Najednou se ta myšlenka nezdála tak absurdní.
Po maturitě jsem odešel studovat na vysokou školu do jiného města. Ale na Veroniku jsem nikdy úplně nezapomněl. Když jsem ve svých šestadvaceti letech dokončil studium a vrátil se do rodného města, věděl jsem, co musím udělat. Sebral jsem veškerou odvahu, zašel k ní a zaklepal na dveře. Řekl jsem jí, že vím, jak hrozně jsem se k ní choval, ale že bych jí chtěl ukázat muže, kterým jsem se stal, ne toho hloupého kluka, kterým jsem byl. A pozval jsem ji na rande.
K mému obrovskému překvapení a úlevě řekla ano. A to byl začátek našeho příběhu. Začali jsme spolu chodit, zamilovali se a o pár let později jsem ji požádal o ruku. Dnes jsme manželé a máme dvě krásné děti. Náš příběh je důkazem, že láska si někdy najde ty nejpodivnější a nejméně pravděpodobné cesty.
Veronika mi dodnes s oblibou a s úsměvem připomíná mé staré hříchy. A já vím, že i když mi odpustila, nikdy na to úplně nezapomene. A je to tak dobře. Je to součást našeho příběhu. A já jsem jí neskonale vděčný za druhou šanci. Za to, že dokázala v tom hrozném klukovi vidět potenciál muže, který ji bude milovat až do konce života.
