Článek
Vím, že tento příběh je morbidní a temný, a tak se za to omlouvám. Nepíšu ho proto, abych vzbudil lítost. Píšu ho, protože to potřebuji dostat ven, říct to někam nahlas, i když jen do ticha svého pokoje. Už dál nedokážu předstírat, že jsem silný. Nejsem. Jsem vyděšený k smrti.
Jmenuji se Tomáš, je mi třicet čtyři let. Mám nádhernou ženu Evu a dcerku Aničku, které ještě nebyly ani tři roky. A mám také rakovinu mozku v terminálním stádiu. Je to ten typ, který vždycky vyhraje. Lékaři mluví o měsících, možná o týdnech, pokud se věci zhorší. Přijal jsem to, smířil jsem se s tím. Alespoň to říkám ostatním.
Lidé mi neustále opakují fráze jako „buď silný“ nebo „ber to den po dni“. Ale jak to máte dělat, když víte, že každý další den je jen krokem blíž k opuštění lidí, které milujete nade vše na světě? Každé ráno, když se probudím, moje první myšlenka je: „Aha, tak ještě jeden den.“ Ale hned po ní následuje ta druhá, temnější: „O den méně.“
Nejvíce mě ničí myšlenka na mou dceru. Dívám se na ni a přemýšlím, jestli si mě vůbec bude pamatovat. To je ta část, která mě láme na kusy. Bude si pamatovat, jak jsem jí dělal palačinky a ona se smála, protože jsem je neuměl obracet? Bude si pamatovat ten můj hloupý hlas zajíčka, který jsem na ni vždycky dělal a který ji zaručeně rozesmál? Nebo ze mě zbyde jen pár fotek a videí a vzpomínky vyprávěné ostatními?
Stane se ze mě jen duch, příběh, který jí budou vyprávět. „Tvůj táta tě miloval,“ řeknou jí. Ale já chci, aby si pamatovala mě. Aby si pamatovala můj hlas, mé objetí, pocit mých vousů na její tváři, když jsem jí dával pusu na dobrou noc. A ta představa, že si nic z toho pamatovat nebude, je nesnesitelná.
Sleduji svou ženu, jak se snaží být silná pro všechny kolem nás. Vidím, jak se usmívá na naši dceru, jak organizuje můj den, mé léky, mé návštěvy u lékaře. Ale vím, že v noci pláče v koupelně, aby ji nikdo neslyšel. Nikdy jsme spolu nemluvili o konci. Ne doopravdy. Mluvíme o praktických věcech; o papírech, pojištění, o tom, co bude muset udělat, až tu nebudu. Ale nikdy nemluvíme o tom. O tom skutečném faktu, že tu prostě už nebudu.
Bojím se bolesti, ano. Ale mnohem víc se bojím toho, že o všechno přijdu. Že neuvidím její první den ve škole. Že neuslyším, jak čte svou první knihu. Že neuvidím, jak se poprvé zamiluje. Že ji nepovedu k oltáři. Chci tam být tak moc, až to fyzicky bolí.
Nevím, co si od napsání tohoto slibuji. Hádám, že jsem to jen potřeboval říct nahlas.
Nejsem silný.
Nejsem statečný.
Jsem jen táta, který umírá a nechce opustit svou malou holčičku.
