Článek
Když se ohlédnu zpět, vidím idylku jako z retro seriálu. Nedělní obědy, kde voněl řízek s bramborovým salátem. Léto na chatě u Sázavy. Táta, jak mi lepí píchlou duši u kola. Máma, jak mi balí svačinu do školy. Dali mi všechno, co si kluk mohl přát. Vždycky jsem si myslel, že jsem měl perfektní dětství.
Problém je, že si nepamatuju jediný rozhovor o tom, jak se cítím. Ani jeden. Když jsem přinesl pětku z matiky, téma nebylo, proč mi to nejde nebo jestli mě to trápí. Téma bylo: „Musíš se víc učit.“ A byl konec debaty. Když mě ve třetí třídě šikanoval jeden starší kluk, táta řekl: „Musíš si to vyřídit sám. Buď chlap.“
Nebyla to zloba. Byla to norma. U nás doma se o problémech a pocitech prostě nemluvilo. Bylo to jako nějaké nepsané pravidlo, které všichni znali a dodržovali. Emoce byly projev slabosti. Problémy se neřešily, problémy se v tichosti přečkaly a doufalo se, že zmizí samy. Mluvit s rodiči o tom, co mě trápí? Ta možnost v mém vesmíru ani neexistovala.
Dopady tohohle „tichého vychování“ sklízím teď, ve dvaačtyřiceti. Moje žena Klára je skvělá, ale čím dál častěji narážíme na stejnou zeď. Na moji zeď. „Co se děje, Tomáši?“ ptá se, když vidí, že mám už týden stažený obličej. „Nic,“ odpovím automaticky. Protože co bych jí měl říkat? Že mě štve šéf? Že se bojím o stárnoucí rodiče? Že mám pocit, že mi život protéká mezi prsty? Nevím jak. Nikdo mě to nenaučil.
Ten zlom přišel minulý týden. Můj desetiletý syn Jakub přišel domů ze školy a bylo vidět, že je něco špatně. Seděl u stolu, rýpal se v jídle a mlčel. Přesně jako já. „Tak co, Kubo, dobrý?“ zeptal jsem se. Jen pokrčil rameny. A já, na autopilota, vypálil větu, kterou jsem slýchal celé dětství: „Hele, hoď to za hlavu. To bude zase dobrý.“
V tu chvíli se na mě podíval. V jeho očích byla naděje a pak… obrovské zklamání. Bez jediného slova vstal a odešel do svého pokoje. A já v něm neviděl jeho. Viděl jsem sebe. Malého kluka, který si nesl domů svůj bolavý svět a dostal jen prázdnou, bezobsažnou frázi.
Bylo to jako rána pěstí. V ten moment mi to došlo. Všechno. To ticho. Ta prázdnota. Ta neschopnost pojmenovat, co se ve mně děje. Není to moje chyba. Ale je moje zodpovědnost to změnit. Nechci, aby můj syn jednou seděl naproti své ženě a na otázku „co se děje?“ uměl říct jen „nic“.
Nevyčítám nic svým rodičům. Dělali to nejlepší, co uměli, a pravděpodobně zažili to samé. Jen předali dál vzorec, který znali. Ale já mám na výběr. Já tenhle řetěz mlčení můžu přetrhnout.
Vstal jsem, šel jsem k synovu pokoji a zaklepal. Srdce mi bušilo. S hlubokým nádechem jsem otevřel dveře a řekl: „Kubí, promiň. To, co jsem řekl, byla blbost. Pojď, zkusíme si o tom promluvit doopravdy.“
Bylo ticho ve vaší rodině také někdy až příliš hlasité? Pokud máte příběh, o který se chcete podělit, ať už proto, že hledáte pochopení, nebo chcete zlomit generační vzorce, ozvěte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení první krok ke skutečné změně.
