Článek
Bylo to jako rána pěstí do břicha. Zvonek prořízl ticho nedělního odpoledne, zrovna když jsme s Adamem koukali na fotbal. Otevřel jsem a na chodbě našeho paneláku na Jižňáku stála ona. Klářina matka. Za ty roky se sehnula, tvář měla zbrázděnou vráskami, ale ten chladný, panovačný pohled zůstal stejný. Ten pohled, který jsem naposledy viděl přes sklo v porodnici.
Tehdy mi bylo jednadvacet. V ruce jsem držel uzlíček, který voněl novotou a mlékem, a v duši jsem měl díru jak po granátu. Klára, Adamova matka, se pár dní po porodu prostě sebrala. Prohlásila, že na tohle nemá, že není připravená být matkou, a odmítala Adama byť jen pochovat. „Nechci vidět ani tebe, ani jeho,“ procedila mezi zuby a zmizela z nemocničního pokoje i z našich životů. Vždycky jsem tušil, že v tom měla prsty právě její matka, která celou dobu Klářina těhotenství mlela o tom, jak je mladá a jak jí dítě zničí život.
Zůstal jsem sám. Dvacet jedna let, v kapse pár drobných a na krku kojenec. Vykašlal jsem se na vejšku a dřel jako kůň. Přes den ve skladu, po večerech jsem rozvážel jídlo. Bylo to peklo. Ale nebyl jsem na to úplně sám, to ne. Pomáhala moje máma, sousedka z pátého patra občas pohlídala, když jsem padal na hubu únavou. A když byl Adam malý, pořád se ptal. Proč máma odešla? Neměla ho ráda? Kousal jsem se do rtu a nikdy o ní neřekl křivé slovo. Co jsem mu taky měl říct?
Teď je Adamovi dvacet pět. Je z něj skvělý, chytrý a pracovitý chlap, na kterého jsem neskutečně hrdý. Povedlo se mi to. Vychoval jsem z něj dobrého člověka i bez ní. O Kláře jsme už dávno přestali mluvit. Bylo to jeho rozhodnutí. „Tati, jestli s námi nechtěla být, je to její smůla, ne naše,“ řekl mi jednou a tím to pro něj skončilo.
A pak zazvonila ona. „Jdu navštívit vnoučka!“ zahlaholila, jako by chodila každý týden. Adam, který přišel do předsíně, ji samozřejmě nepoznal. Vrhnula se k němu, aby ho objala, a švitořila, jaký je z něj velký a krásný chlap. Odtáhl se od ní, zmateně se na mě podíval. „Adame, to je… tvoje babička,“ dostal jsem ze sebe. „Aha,“ řekl jen a o krok ustoupil.
Tchyně se zatvářila dotčeně. „Co jsi ho to proboha naučil? Ani nepozdraví vlastní babičku! Dívá se na mě jako na cizí!“ zasyčela mým směrem. Než jsem stačil odpovědět, že pro něj je cizí, ozval se Adam. Hlas měl klidný, ale tvrdý jako ocel. „Táta mi vaše fotky ukazoval. Ale já nepotřeboval fotku. Potřeboval jsem vás tady.“ Začal jí klást otázky a ona, očividně nepřipravená na jakýkoliv odpor, mlela páté přes deváté. Kde je máma? „Ále, Klára se má báječně! Žije se skvělým mužem, mají dvě krásné děti. Už se přes to nedorozumění s tvým narozením dávno přenesla.“
Nedorozumění? To slovo mi rezonovalo v hlavě. Kláře bylo tehdy čtyřiadvacet, byla starší než já. Mluvila o ní, jako by byla oběť. Jako by svoboda holky ve čtyřiadvaceti byla důležitější než život vlastního dítěte. Chtěl jsem ji vyhodit, ale Adam mě zarazil. Měl ještě jednu otázku. „Máma odešla, dobře. Ale proč jste odešla vy? Proč jste vy nechtěla být moje babička?“
Její odpověď byla vrchol všeho. Pokrčila rameny. „Neměla jsem čas se o tebe starat, taky jsem měla svůj život. A vnoučata se mají o prarodiče postarat, až jsou staří. Tak proto jsem tady.“
V tu chvíli Adamovi v očích něco ruplo. „Tak teď mě poslouchejte,“ řekl ledově. „Vypadněte. A už se nikdy nevracejte. S ničím vám nepomůžu. Neznám vás.“ Když odcházela, ještě na mě z chodby zavolala tu nejhorší urážku: „To jsem si mohla myslet! Chlap sám nemůže vychovat pořádného člověka! V děcáku by z něj vyrostl lepší!“ Dveře jsem za ní přibouchl tak, až se otřásl celý byt. Co si, proboha, myslela? Že po pětadvaceti letech zazvoní a my jí padneme s vděčností k nohám?
Zažili jste něco podobného? Máte příběh, o který se toužíte podělit s ostatními? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš příběh vyberu pro příště.
