Článek
Chtěla jsem se s ním důstojně rozloučit a jít mu na pohřeb. V hromadném emailu stálo: Krematorium Strašnice, pátek, 14:00.
V pátek jsem si vzala černé šaty, koupila decentní kytici a vyrazila jsem. V areálu strašnického krematoria je několik obřadních síní. Když jsem přišla, viděla jsem, že se u té největší, hlavní síně, srocují lidé v černém. Bylo jich hodně. „Pan Novák byl ve firmě dlouho, asi bude velká účast,“ pomyslela jsem si a bez váhání jsem se k davu připojila.
Uvnitř jsem si sedla do zadní lavice. Nikoho jsem neznala, ale to mě neznepokojovalo. Předpokládala jsem, že vepředu sedí rodina a známí, a kolegové z práce jsou rozeseti po celé síni. Síň se zaplnila, varhany začaly hrát a já jsem se snažila naladit na smuteční atmosféru.
A pak se na zdi nad katafalkem rozsvítil velký portrét zesnulého. Ztuhla jsem. Z fotky se na mě usmívala milá, asi osmdesátiletá stařenka v květované halence. To rozhodně nebyl pan Novák z naší účtárny. „To je zvláštní,“ blesklo mi hlavou v první fázi popření. „Asi se spletli a dali tam špatnou fotku.“
Ale pak se ujal slova řečník. Zhluboka se nadechl a pronesl: „Sešli jsme se dnes v tomto smutném okamžiku, abychom se naposledy rozloučili s naší milovanou maminkou, babičkou a prababičkou, paní Věrou Dvořákovou…“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Oblil mě studený pot. Jsem na špatném pohřbu. Jsem na pohřbu cizí paní. A co je nejhorší, sedím uprostřed lavice, obklopená její truchlící rodinou, a nemám absolutně žádnou šanci nepozorovaně zmizet.
Následovala nejdelší a nejmučivější půlhodina mého života. Zatímco řečník vyprávěl o životě paní Dvořákové, o jejích zálibách v pěstování růží a pečení bábovek, já jsem v hlavě prožívala peklo. Co mám dělat? Mám se zvednout a s omluvným úsměvem se začít drát ven? To by bylo neuvěřitelně neuctivé. A tak jsem tam zůstala.
Snažila jsem se tvářit patřičně zarmouceně. Když lidé kolem mě začali plakat, taky jsem sklopila hlavu a snažila se vypadat dojatě. Připadala jsem si jako ten nejhorší podvodník na světě. V jednu chvíli se na mě dokonce soucitně usmála starší paní vedle mě a podala mi papírový kapesníček. Vzala jsem si ho a v duchu jsem se modlila, ať už je konec.
Když obřad skončil, nastala ta nejhorší část. Rodina se seřadila před síní, aby přijímala kondolence. Moje úniková cesta byla zablokovaná. Musela jsem se zařadit do fronty. Přemýšlela jsem, co řeknu. Mám se přiznat? To by bylo ještě horší.
Když na mě přišla řada, přistoupila jsem k plačící dceři zesnulé, stiskla jí ruku a ze rtů mi vyšlo to nejotřepanější klišé: „Upřímnou soustrast.“
Dcera se na mě podívala uplakanýma, ale zmatenýma očima. „Děkuji vám. A vy jste maminku znala?“
Panika. Mozek mi pracoval na plné obrátky. „Ano,“ vyhrkla jsem. „Pracovala jsem s ní kdysi… v Jednotě na Vinohradech.“ Neměla jsem tušení, kde paní Dvořáková pracovala. Prostě jsem něco plácla. Dcera jen smutně přikývla a já jsem konečně mohla utéct.
Běžela jsem k menší obřadní síni opodál. Pohřeb mého kolegy, pana Nováka, právě končil. Zahlédla jsem jen pár známých tváří, jak vycházejí ven. Prošvihla jsem to.
Cestou domů jsem se střídavě smála a styděla. Byl to trapas století. Nejenže jsem zmeškala pohřeb, na který jsem chtěla jít, ale navíc jsem vtrhla na poslední rozloučení úplně cizí rodiny. Doufám, že duše paní Dvořákové má smysl pro humor. A já už vím, že příště, až půjdu na pohřeb, si třikrát zkontroluju jméno na dveřích. A pro jistotu si sednu úplně na kraj. Člověk nikdy neví.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
