Článek
Když jsme spolu s Pavlem začali chodit, přišlo mi jako milé gesto uvařit mu ráno čaj. Zůstalo nám to celé tři roky. Víte, je to taková ta drobnost, co potěší, a taky se rychle naučíte, co má ten druhý rád. Já jsem typický „Čecháček“ – jakýkoliv pytlík, co je po ruce (když je v akci Jemča, beru Jemču), trocha mléka a do prvního ranního hrnku lžičku cukru. Všechny další už piju hořké. Ale Pavel, ten měl svůj rituál. Musel to být jedině speciální čaj „Royal Darjeeling“ z jednoho malého obchůdku na Vinohradech, kapka mléka (přesně odměřená lžička) a proboha hlavně žádný cukr. Byl skálopevně přesvědčený, že by poznal jakoukoliv odchylku a ve svých třiatřiceti letech prý nikdy nevzal do úst jiný čaj než tenhle „poklad z Himálaje“.
Ze začátku, když u mě občas přespával, jsem tu jeho hru hrála. Poctivě jsem mu vařila ten jeho zázrak a on mi vždycky děkoval se slovy, že dělám ten nejlepší čaj na světě. Bylo to fajn, třikrát týdně mě to nezabilo. Jenže pak se ke mně v podstatě nastěhoval a jeho ranní rituál se stal železným pravidlem. A já, tehdy ještě studentka, jsem si prostě nemohla dovolit neustále kupovat krabičku čaje za tři stovky. Vždyť co je špatného na Pigi čaji nebo na obyčejném černém čaji z Kauflandu? Čaj jako čaj, ne?
Tak jsem to udělala. Začala jsem mu vařit úplně obyčejný pytlíkový čaj, jen jsem dodržela tu jeho lžičku mléka a žádný cukr. Dávala jsem si pozor, aby mě nenačapal – čaj jsem připravovala zásadně, když byl ve sprše nebo ještě v posteli. Zpočátku byl nedůvěřivý. „To je určitě ten můj Darjeeling, viď?“ ptal se a to jméno vyslovoval s takovým důrazem, jako by mluvil o svaté relikvii. Po pár pokusech s různými značkami jsem našla tu správnou, u které nepoznal rozdíl. Seděli jsme spolu u snídaně, on usrkával a s vážnou tváří pronášel: „Člověk v tom prostě cítí tu kvalitu. Tomuhle se nic nevyrovná.“ Svatá prostoto!
Když jsme se sestěhovali doopravdy, bylo to o dost těžší. Nemohla jsem jen tak doplňovat jednu a tu samou drahou krabičku levnými sáčky. Musela jsem být chytřejší. Měla jsem na starost týdenní nákupy a abych ušetřila, snažila jsem se chodit do obchodu co nejméně. Týdně jsem tak koupila jednu krabičku jeho čaje a dvě mého. Ve skříňce stály vedle sebe. Ráno, když přišel čas na jeho šálek, jsem jeden jeho originální sáček nenápadně strčila do kapsy a do hrnku mu zalila ten můj. Ty jeho „poklady“ jsem pak nosila do školy a vařila je svým spolužákům a profesorům. Nikdo si nestěžoval. Pavel si občas rýpnul, že mi ten můj čaj nějak rychle mizí, protože je nekvalitní, a že u jeho Darjeelingu stačí jeden sáček na věčnost. Kdyby jen tušil… Takhle to šlo několik let. Nikomu jsem se s tím nesvěřila, bála jsem se, že se to provalí. Ale proč kazit tu legraci, když byl spokojený? Šetřilo mi to peníze a vlastně to byla docela zábava. Nikdy jsem ho nenechala, aby si čaj uvařil sám, pokud jsem nebyla pryč. Neměl šanci to zjistit.
Po našem rozchodu jsme zůstali dobrými přáteli. Občas se za ním stavím v našem starém bytě. A pokaždé, když přijdu, poprosí mě, abych mu „pro staré časy“ uvařila čaj tak, jak jsem to uměla jen já. Prý žádná holka po mně mu ho nedokázala udělat takový. Dokonce si stěžuje, že i když si ho teď vaří sám, z těch správných sáčků, nikdy to nechutná tak dobře. Prý jsem musela být nějaká čajová kouzelnice. Pořád jsem mu to neřekla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
