Článek
Když mi to kamarádka volala, nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu. Tomáš? Mrtvý? Ten Tomáš, který byl ztělesněním všeho, co jsem na světě nesnášela? Ten, kvůli kterému jsem probrečela tolik nocí a bála se chodit do školy? První, co mě napadlo, nebylo „chudák kluk“ nebo „to je strašné“. Ne. První, co jsem ucítila, byla taková zvláštní lehkost. Jako by mi někdo sundal z ramen obrovský balvan, o kterém jsem ani nevěděla, že ho tam pořád nosím.
Moje kamarádky to samozřejmě nechápou. Prý jsem hrozná, že mám radost z něčí smrti, že bych měla projevit aspoň trochu soucitu. Jenže ony nemají ani ponětí, čím jsem si kvůli němu prošla. To nebylo jen takové to běžné školní pošťuchování. To byla systematická šikana, den co den. Posměšky, urážky, ponižování před celou třídou. Kvůli němu jsem se cítila jako naprostá nula, jako ten nejodpornější člověk na světě. Byly chvíle, kdy jsem si vážně myslela, že to nezvládnu, že jediným východiskem je… no, však víte. Skončit to. Naštěstí jsem to neudělala, ale ty jizvy na duši, ty tam zůstaly.
Je mi líto jeho rodičů, to ano. Nikdy bych nikomu nepřála, aby přežil své dítě, to je ta nejhorší noční můra. Ale pro něj samotného? Pro něj lítost necítím. Možná to zní krutě, ale nemůžu si pomoct. Nikdy jsem si nepřála jeho smrt, to ne, i když jsem ho nenáviděla z celého srdce. Ale teď, když je pryč, cítím hlavně úlevu. A možná i takovou tichou lhostejnost.
Nevím, na co umřel. Holky něco říkaly o drogách nebo chlastu, prý se o tom psalo na Facebooku, ale v parte nic nebylo. Upřímně, je mi to jedno. Možná měl doma peklo, možná ho něco trápilo, co ho vedlo k tomu, aby byl takový zlý. Kdo ví. Ale to nemění nic na tom, co dělal mně. Mohl se změnit od té doby? Možná. Ale to už se nedozvím. A vlastně ani nechci.
Po bitvě je každý generál. Kdybych mohla vrátit čas, asi bych se mu postavila, nenechala bych si to líbit. Ale tehdy jsem byla jen vystrašená holka, která se bála vlastního stínu. Spoustu věcí bych udělala jinak, ale už je to pryč, je to minulost. Nic to nezmění.
Takže ano, když jsem se dozvěděla, že Tomáš zemřel, nebyla jsem nadšená v tom pravém slova smyslu. Spíš se mi ulevilo. Jako by se uzavřela jedna ošklivá kapitola mého života. A i když se za tyhle pocity možná trochu stydím, nemůžu je popřít. Jsou prostě tady.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
