Článek
Na židličkách, co tam pro ně mají, sedělo pár starších lidí a čekalo, až na ně přijde řada. Prostě normálka. Najednou se tam ale přiřítí nějakej frajer a bez mrknutí oka to střihne rovnou před ty sedící důchodce. Tak jsem se ozval: „Promiňte, ale tihle pán s paní už tady čekají.“ A ten týpek, aniž by se na mě podíval, prohodil: „Já je ale nevidím stát ve frontě.“ Arogantní, povýšený tón, že by se v něm jeden nevykoupal. Starší pár se zatvářil dost rozpačitě, bylo vidět, že se jim to nelíbí, ale nechtěli dělat žádné scény. Tak jsem zmlknul… ale vařila se ve mně krev.
O pár minut později pořád stojíme ve frontách a já si všimnu, že jeho košík je narvaný věcmi, co vypadají jako výbava na čundr. Spacák, papírové tácky, špekáčky, instantní nudle, přenosný vařič a tak dále. A mezi tím vším byla ona: jediná plynová kartuše. A v tu chvíli mi to docvaklo. Naskytla se příležitost.
Ten chlapík si něco brebentil do telefonu, absolutně nesoustředěný. Tak jsem se tak nenápadně naklonil, ladným pohybem jsem mu tu kartuši z košíku vyndal a šoupnul si ji do svýho. Ani si toho nevšiml. V klidu zaplatil a odkráčel. Já jsem pak zaplatil za svůj nákup, včetně jeho plynové bomby, a s pocitem dobře vykonané práce jsem odešel.
Někde tam venku tenhle frajer dorazil do kempu, pravděpodobně se chvástal, jak je chytrej a rychlej a jak na všechny vyzál. A když se pak pokusil zapálit ten svůj vařič? Nic. Žádný plyn. Žádné teplé jídlo. Žádná káva. Jen křupavé čínské nudle a snad i sladká pachuť následků.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
