Článek
Jako malá jsem si skoro každý den psala a kreslila do deníčku. Když mi bylo devět, rodinná známá z Německa mi darovala nádherný deník na zámek, protože věděla, jak ráda si deníky vedu. Deník měl dva klíčky. Poté, co ta milá paní odjela, rodiče po mně chtěli, abych jim jeden klíček odevzdala. Odmítla jsem. O pár dní později jeden z klíčků zmizel. Když jsem se na to zeptala rodičů, naštvali se na mě, že je podezřívám. Prý jsem ho musela ztratit z nepozornosti.
Následující týdny jsem si do deníku psala své upřímné myšlenky, občas jsem si stěžovala na rodiče. Pokaždé jsem deník pečlivě zamkla. Mezitím jsem všude hledala chybějící klíč, ale nemohla jsem ho najít. Jednoho dne jsem se vrátila ze školy a našla svůj deník dokořán otevřený na stole. Na každé jedné popsané stránce mi máma červenou propiskou opravila gramatiku a styl psaní. Také červenou propiskou a drobným písmem máma nesouhlasila s tím, co jsem o rodičích napsala, a psala dlouhé komentáře o tom, proč se mýlím. Zatímco jsem v šoku listovala stránkami, rodiče mě zavolali z pokoje, že se mnou potřebují mluvit o něčem důležitém.
Ten večer jsem dostala od táty výprask. Rodiče řekli, že jsem nechala deník otevřený, takže si mohli přečíst, co jsem si zapsala. Byli prý zklamaní. Brečela jsem a slíbila jim, že o nich už nikdy nenapíšu nic špatného. Došli jsme k jakési „dohodě“: Budu si dál psát deníky každý den, ale na konci každého dne je musím přinést matce ke kontrole, aby mi mohla zkontrolovat „gramatiku“. Zámek i klíč vyhodili se slovy, že je špatné skrývat věci před lidmi, kterým na mně skutečně záleží.
Od toho dne jsem si začala dávat extrémní pozor na to, co píšu, a začala jsem pociťovat úzkost. Pokaždé, když jsem něco psala, neustále jsem přemýšlela o tom, co si lidé pomyslí, když si to přečtou. Dávat si pozor na důsledky svého psaní není špatný zvyk, ale donutilo mě to skrývat své skutečné myšlenky a emoce. A pokaždé, když jsem něco napsala nebo nakreslila na papír, okamžitě jsem to zničila, protože jsem se bála, že by to moje máma mohla vidět. O pár let později jsem s deníky přestala úplně.
Jen jednou jsem zkusila psát znovu, ale nevydrželo to dlouho. Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu ve svém pokoji, jak si čte můj deník. Požádala jsem ji, aby ho položila, a ona na mě začala křičet, že bych se k ní neměla chovat jako k cizí. Tak jsem ten deník přestala používat a začala psát na notebook. Ale moji rodiče měli ve zvyku vcházet mi do pokoje bez zaklepání (dělají to dodnes). Často mi přišli do pokoje, zírali na obrazovku a nahlas četli moje texty. Pokud jim to přišlo vtipné, křičeli na toho druhého, ať se jde taky podívat, aby se tomu mohli smát společně. Takže jsem se psaním a deníky přestala nadobro.
Uplynulo deset let a před týdnem jsem našla jeden z klíčů od mého deníku v malé zásuvce, kde máme všechny klíče. Ukázala jsem ho rodičům a zeptala se, proč mi lhali, že klíč zmizel. Naštvali se. Řekli mi, že ten klíč našli teprve nedávno a dali ho tam. Nevěřila jsem jim. Stejně jako jsem jim tehdy nevěřila, že jsem ten deník nechala otevřený.
A včera jsem se snažila na něco vzpomenout. Máma prošla kolem, odfrkla si a řekla mi, že bych si to pamatovala, kdybych si prostě psala deník. Vybuchla jsem vzteky, ale nemohla jsem nic dělat. Mluvit s mámou by všechno jen zhoršilo, protože ona nechce být v pozici, kdy je kritizována. Díky ní a jejímu hloupému poskokovi manželovi se teď bojím cokoli fyzicky napsat na papír a teď se mi třesou ruce, když píšu tohle. Nikdy jsem se s tímto příběhem nemohla nikomu svěřit a nemám moc přátel, kteří by mi byli natolik blízcí, aby si to vyslechli. Tím, že to píšu, jsem se trochu uklidnila, ale nikdy jim neodpustím, že mi zničili schopnost psát si deník a pamatovat si svou minulost.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
