Článek
Píšu, protože se cítím v pasti a potřebuji se svěřit. Mám rakovinu v terminálním stádiu a lékaři mi dávají rok, možná dva života. Smířila jsem se s tím. Našla jsem v sobě klid a nevadí mi o tom mluvit otevřeně. Jediná věc, která mi působí skutečnou bolest, je pomyšlení, že neuvidím své děti vyrůstat. Nebudu na jejich promocích, nepovedu je k oltáři a nikdy nepochovám svá vnoučata. To je jediná nespravedlnost, kterou cítím.
Můj život je ale komplikovaný i jinak. Můj současný partner a přítel Pavel je zároveň mým bývalým manželem. Vzali jsme se hned po střední škole, byli jsme bláznivě zamilovaní. Zůstali jsme spolu i na vysoké a měli jsme spolu dvě děti. Jenže život nás semlel. Pavel dřel od rána do noci, aby nás uživil, a já byla sama se dvěma malými dětmi. Láska tam pořád byla, ale odcizili jsme se, vyčerpaní a unavení. Nakonec jsme se s těžkým srdcem rozvedli.
Dva roky po rozvodu přišla první rána – diagnostikovali mi rakovinu. A on se vrátil. Ne hned, ale postupně. Omezil svou náročnou práci, aby mohl trávit více času s dětmi, a nakonec se začal starat i o mě. V té krizi jsme k sobě znovu našli cestu. Nebyla to už ta mladická láska, bylo to něco hlubšího, pouto zocelené bolestí. Zvítězila jsem a v jednatřiceti letech jsem byla prohlášena za vyléčenou. Ve dvaatřiceti se nám narodil náš třetí syn, náš malý zázrak, symbol našeho nového začátku.
Ale štěstí netrvalo věčně. Ve čtyřiatřiceti se nemoc vrátila. Tentokrát v plné síle. Zkoušeli jsme všechno, ale léčba selhala. Nemoc byla prohlášena za nevyléčitelnou.
A teď k problému. S Pavlem jsme se rozhodli, že se znovu vezmeme. Není to rozmar. Chci, aby byl v mém parte uveden jako můj manžel. Chci, aby měl plné právo dělat za mě lékařská rozhodnutí, až já nebudu schopná. A chci, aby po mé smrti on a naše děti měli nárok na vdovský a sirotčí důchod. Je to poslední praktický akt lásky a péče, který pro ně mohu udělat.
Když jsem to řekla své sestře Janě, čekala jsem podporu. Místo toho jsem se dočkala laviny krutosti. „To nemyslíš vážně!“ křičela na mě. „Jak můžeš být tak sobecká? Připoutat ho k sobě, když víš, že umřeš? Aby se na tebe musel dívat, jak umíráš?“ Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale ona pokračovala. „Kdybys ho opravdu milovala, nikdy by ses s ním nerozvedla! Teď si jen hraješ na lásku, abys neumřela sama! Znesvěcuješ manželství!“
A pak přišla ta nejhorší rána. Podívala se na mě s opovržením a řekla: „Už poprvé jsi tu svou nemoc jen použila, abys ho získala zpátky, že? Věděla jsi, že je to dobrák a že tě v tom nenechá. Jeho soucit byla tvoje jediná šance, jak ho dostat zpátky od jeho kariéry, která pro něj byla důležitější než ty!“
Její slova mě naprosto zničila. Muž, kterého miluji, stál při mně v nejhorších chvílích mého života. A moje vlastní sestra mě obviní z takové chladné, vypočítavé manipulace. Překroutila náš příběh lásky a oběti v ošklivou karikaturu.
Byla bych ten nejhorší člověk, kdybych si v posledních chvílích svého života vzala muže, kterého miluji, a zajistila tak jemu i našim dětem alespoň trochu stability po mém odchodu? Nebo má moje sestra pravdu a já jsem jen sobecká žena, která si kupuje jeho lítost?
