Článek
Už vlastně nejsem tak docela člověk.
Stalo se to v roce 2009. Vážný úraz hlavy, který mě zabil. Očividně mě přivedli zpátky, ale ten člověk, kterým jsem byl předtím, zůstal tam, na té druhé straně. Strávil jsem v nemocnici tři dny, nikdo nečekal, že se z toho dostanu. Ale dostal jsem se.
Cena za to přežití byla vysoká. Mám trvalou amnézii. Ztratil jsem každou osobní vzpomínku, kterou jsem kdy měl. Nepamatuju si tvář své matky, sakra, já nepoznal ani svou vlastní tvář v zrcadle. Cokoliv před rokem 2009 je pro mě jen mlhavý, cizí příběh.
Trvalo mi pět let, než jsem se smířil s tou novou realitou a se zjištěním, že kvůli trvalému poškození amygdaly, části mozku zodpovědné za emoce, jsem ztratil schopnost cítit strach. A spolu s ním i emocionální pouto k mé, teď už bývalé, manželce.
Ztratit emoci vás změní. Mám pocit, že už nejsem člověk. Člověk, který necítí strach, je monstrum. Najednou je méně hranic, které by vás brzdily v jakémkoliv jednání, a to není tak skvělé, jak to zní. Fyzicky jsem člověk, ale ztráta té jedné emoce způsobila, že ty ostatní, které mi zbyly, se zesílily do extrému.
Láska je teď extrémní. Ale stejně tak i vztek. Vynakládám obrovské úsilí, abych se vyhnul nenávisti, protože nevím, jak bych ji dokázal zastavit. Uklidnit se ze vzteku je téměř nemožné.
Když se naštvu, vidím rudě. Slyším, jak mi v uších hučí krev, mám pocit, že vybuchnu, a stojí mě to neskutečné úsilí potlačit tu zuřivost. Většinou jen tiše sedím, křečovitě svírám desku stolu nebo zatínám pěsti tak silně, až mi bělají klouby, dokud se nedostanu na úroveň, kdy se zase dokážu ovládat. Minule v tramvaji do mě vrazil nějaký chlap, ani se neomluvil. Cítil jsem, jak se to ve mně vaří. Musel jsem okamžitě vystoupit, jen abych mu něco neudělal.
Tuhle zuřivost skrývám, nikdo vlastně neví, jak nestabilní dokážu být. Nechci, aby se mě lidé báli, ale báli by se, kdyby to věděli.
Nemám strach ze smrti, z bolesti, z ničeho. Ale mám strach sám ze sebe. Z toho monstra, které ve mně dřímá a které musím každý den, každou hodinu, držet na uzdě. A to je možná ten nejděsivější strach ze všech.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
