Článek
Stalo se to asi před třemi lety a dodnes mi to straší v hlavě. Bylo mi tehdy dvacet devět a v neděli odpoledne jsem udělala tu chybu, že jsem se vydala do IKEA na Zličíně – tedy v hodině největšího chaosu. Chtěla jsem si koupit jen jednu hloupou stolní lampičku. Nic víc. Ale jak už to v IKEA bývá, brzy jsem se ztratila v jednosměrném labyrintu nábytku a bloudila tam jako v Narnii, s pocitem, že už nikdy nenajdu cestu ven.
Každopádně, ocitla jsem se v oddělení kuchyní, když jsem je uslyšela. Hádali se. Nebyl to hlasitý křik, spíš to tiché, jedovaté syčení, které je mnohem horší. Byl to mladý pár, mohli být v mém věku. On vypadal unaveně a rezignovaně, opíral se o regál s utěrkami. Ona, na pokraji pláče, držela v každé ruce jiný bílý talíř.
„Tak který?“ řekla frustrovaně. „Prostě si vyber. Je to jen talíř.“ „Je to jedno,“ odpověděl on, aniž by se na ni podíval. „Vezmi si, které chceš ty. Stejně to tak vždycky dopadne.“ Její hlas se zlomil. „Ne, není to jedno! Chci, abys taky jednou něco rozhodl ty! Proč jsme tady, když je ti to jedno?! Já už nemůžu všechno plánovat sama!“ „Protože kdybych vybral já, stejně bys řekla, že ty druhé jsou lepší!“ odsekl. „Vždycky děláme to, co chceš ty!“
Byla to plnohodnotná vztahová krize maskovaná jako nakupování nádobí. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, ale v tu chvíli jsem ji spatřila. V nákupním vozíku, který stál kousek od nich a který jsem považovala za opuštěný, ležela přesně ta lampička, pro kterou jsem si přišla.
V zoufalství jsem udělala tu osudovou chybu. Přistoupila jsem k nim. „Promiňte, že vás ruším,“ řekla jsem co nejmileji, „ale nevíte náhodou, odkud je tahle lampička?“ a ukázala jsem na vozík.
Ten muž se na mě otočil. V jeho očích byla veškerá frustrace z jejich hádky, z nedělního nákupu, možná z celého jeho života. A já jsem byla nejbližší cíl. Moje nevinná otázka byla tou poslední kapkou, která rozbila přehradu. „Já nevím!“ vyštěkl. „Tady! Prostě si ji vezměte!“ Popadl tu lampičku z vozíku, téměř mi ji vrazil do rukou, odstrčil vozík a bez dalšího slova odkráčel směrem k restauraci s masovými kuličkami.
Dívka zůstala stát, v každé ruce stále držela talíř. Zírala nejdřív na svého prchajícího přítele, pak na mě s výrazem čisté nenávisti. „To si děláte srandu?“ procedila mezi zuby. Pak s hlasitým třísknutím hodila oba talíře zpátky na hromadu v regálu, zamumlala si pro sebe něco jako: „Ani zatracený talíře se nedají koupit bez divadla,“ a rozběhla se za ním.
Zůstala jsem tam stát sama, uprostřed uličky s kuchyňským nádobím, a v ruce jsem svírala svou vysněnou lampičku. Ostatní nakupující na mě zírali. Cítila jsem se jako vedlejší postava, která právě pronesla větu, jež zničila celou dějovou linku.
Dodnes přemýšlím: Usmířili se na parkovišti? Hodila po něm později talířem? Nebo jsem jí náhodou neudělala laskavost a neukončila vztah, který byl zjevně odsouzen k zániku?
Každopádně, IKEA zůstává nepřekonatelná v přeměně nákupních výletů v emocionální válečné zóny. A já mám doma skvělou lampičku s opravdu nezapomenutelným příběhem.
