Článek
Procházel kolem našeho stolu, zarazil se a s úsměvem se podíval na Kláru. „Kláro? Ahoj! To je náhoda!“
Klára zvedla hlavu a na chvíli ztuhla. Pak se nuceně usmála. „Ahoj Davide! Tebe bych tu nečekala.“
„Můžu se na chvilku přidat?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. Přisunul si židli a sedl si k nám. Klára mě představila: „Tohle je můj přítel Robert. Roberte, to je David, můj… starý známý.“
To slovíčko „známý“ řekla s takovým divným zaváháním. David byl charismatický, vtipný, sebevědomý. Zpočátku jsem byl v pohodě. Ale jak minuty plynuly, začal jsem se cítit divně.
Mluvili spolu jazykem, kterému jsem nerozuměl. Nešlo o cizí řeč. Šlo o jazyk společných vzpomínek. „Pamatuješ, jak jsme tenkrát na té pláži v Řecku…“ začal David. „A co Fido? Ještě žije ten váš bláznivý pes?“ pokračoval. Klára se smála tak, jak jsem ji už dlouho neslyšel. Byla uvolněná, šťastná. Živější, než byla celý večer se mnou.
Cítil jsem se jako páté kolo u vozu. Jako divák v divadle, který sleduje hru, jejíž první dějství neviděl. A pak přišla ta poslední kapka.
„A co tvoje mamka?“ zeptal se David. „Ještě pořád peče ten svůj legendární jablečný štrůdl? Nikdy jsem nejedl lepší.“
V tu chvíli se mi to v hlavě spojilo. Klára mi kdysi vyprávěla o svém bývalém příteli, se kterým chodila pět let. Jmenoval se David. Byli spolu v Řecku. A její máma ho milovala a pekla mu štrůdl.
Tohle nebyl „starý známý“. Tohle byl on. Ten vážný vztah předtím, než potkala mě. Muž, který znal její matku, jejího psa, její dovolenkové historky. Muž, který ji znal zřejmě mnohem lépe a mnohem déle než já. A ona mi ho představila jako „známého“.
Moje dobrá nálada byla pryč. Úsměv mi ztuhnul na rtech. Už jsem se nezapojoval do konverzace. Jen jsem seděl, usrkával své pití a poslouchal jsem, jak si ti dva povídají o svém společném životě. O životě, ve kterém pro mě nebylo místo.
Když se David konečně zvedl a odešel, Klára se na mě otočila. „Promiň, to bylo nečekané,“ řekla.
„‚Starý známý‘, jo?“ zeptal jsem se jí chladně. „Proč jsi mi neřekla, že je to tvůj bývalý?“
Snažila se to zlehčovat. Že je to dávno. Že o nic nejde. Ale já jsem věděl, že jde. Nelhala mi přímo, ale lhala mi tím, že zamlčela pravdu. Dala přednost tomu, aby se vyhnula trapné situaci, před tím, aby byla upřímná ke mně.
Ten večer, který začal tak romanticky, skončil v tichu a s pachutí zklamání. Nežárlil jsem na něj. Ale žárlil jsem na jejich minulost. Na tu lehkost, s jakou spolu mluvili. Na ty vzpomínky, které spolu sdíleli.
A poprvé za náš vztah jsem si položil otázku: Jsem pro ni opravdu ten pravý? Nebo jsem jen náhrada za někoho, kdo ji znal mnohem, mnohem lépe?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
