Článek
Ujel mi poslední vlak domů po sérii náročných pracovních pohovorů. Byla jsem v Praze nová, nikoho jsem tu neznala a první ranní spoj mi jel až v pět. Cítila jsem se osamělá, vyčerpaná a jediné, co mě spojovalo se světem, byl mobilní telefon. A ten měl právě jedno procento baterie.
Sáhla jsem do kabelky pro powerbanku a srdce mi kleslo. Byla vybitá. Zapomněla jsem ji nabít. V tu chvíli na mě padla naprostá panika. Představa pěti hodin v cizím městě uprostřed noci, bez spojení se světem, byla děsivá.
Do haly vešla skupina tří stavebních dělníků. Byli hluční, smáli se v jazyce, kterému jsem nerozuměla, a posadili se nedaleko ode mě. Instinktivně jsem se stáhla do sebe, pevněji jsem sevřela kabelku. Cítila jsem se zranitelná a trochu jsem se bála.
Zoufalství mě donutilo jednat. Zkoumala jsem okolí, jestli neuvidím zásuvku. Nic. V tu chvíli mi obrazovka mobilu zčernala. Byla jsem odříznutá. Neudržela jsem to a do očí se mi nahrnuly slzy frustrace a samoty.
V tu chvíli se smích dělníků utišil. Jeden z nich, velký muž s hustým vousem a unavenýma očima, si všiml mého zoufalství. Něco řekl svým kamarádům a pak vstal a šel ke mně. Srdce mi bušilo strachy.
Zastavil se u mě, ukázal na můj zhasnutý mobil a pak na mě tázavě pohlédl. Já jsem jen bezmocně přikývla. On chápavě kývl taky. Pak sáhl do svého batohu, vytáhl velkou, trochu omlácenou powerbanku a kabel a podal mi je. V lámané češtině řekl jediné slovo: „Tady.“
Dívala jsem se na něj, neschopná slova. Chtěla jsem mu říct, že mu to vrátím, poděkovat, ale on jen mávl rukou, usmál se a vrátil se ke svým kamarádům.
A já jsem se rozplakala. Ale nebyly to slzy frustrace. Byly to slzy dojetí. V tom obrovském, anonymním městě, kde jsem se cítila tak ztracená, mi právě pomohl cizinec, kterého jsem se před pěti minutami iracionálně bála. Jeho tichá, samozřejmá laskavost byla to nejhezčí, co mě ten den potkalo.
Když jsem si po hodině nabila telefon, vrátila jsem mu powerbanku s tou nejdražší čokoládou z automatu, jakou jsem našla. Jen se usmál a řekl: „Dobrý. Dobrý.“ A Praha se mi v tu chvíli zdála o něco méně šedivá a mnohem přátelštější.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
