Článek
A vždycky u toho asistovala jeho nová, o patnáct let mladší asistentka Kristýna. Když jsem se ho na ni zeptala, odbyl mě s tím, že jsem hysterická a žárlivá.
Tu středu mi ráno řekl, že má velmi důležitý pracovní oběd s novým klientem na druhém konci města. Dala jsem mu pusu na rozloučenou a popřála hodně štěstí. Sama jsem byla na obědě s kamarádkou, jen kousek od naší kanceláře. Když jsme dojedly, rozhodly jsme se projít. A tehdy jsem je uviděla.
Seděli v malé, zastrčené italské pizzerii. Můj manžel a jeho asistentka Kristýna. Neseděli naproti sobě jako kolegové. Seděli vedle sebe v boxu, naklonění k sobě, a smáli se. A pak se to stalo. Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruku.
V tu chvíli jsem viděla rudě. Ta drzost! Lže mi do očí a přitom si vodí milenku na obědy skoro pod okna mé práce. Kamarádka mě chytila za ruku. „Kašli na ně, nestojí ti za to,“ šeptala.
Ale já jsem nechtěla odejít. Nechtěla jsem to řešit v tichosti doma. Chtěla jsem, aby se styděli. Chtěla jsem, aby všichni viděli, co je zač.
Řekla jsem kamarádce, ať na mě počká venku. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala jsem záda a vešla jsem do té pizzerie.
Šla jsem pomalu, s ledovým klidem, přímo k jejich stolu. Zastavila jsem se u nich a založila jsem si ruce na prsou. Trvalo jim pár vteřin, než si mě všimli. Když ke mně manžel zvedl oči, jeho úsměv ztuhl. Rychle pustil její ruku, jako by se spálil. Kristýna zbledla.
„Dobrý den, neruším?“ zeptala jsem se sladce, ale dostatečně nahlas, aby to slyšely i okolní stoly. „Páni, Romane, to je ale zajímavý ‚obchodní oběd‘. Já myslela, že máš schůzku na Chodově. Asi se klient přesunul, co?“
Roman začal koktat. „Miláčku, já… já ti to vysvětlím. To není tak, jak to vypadá.“
„Ale ano, je to přesně tak, jak to vypadá!“ zvýšila jsem hlas a ukázala na tu jeho asistentku. „Vypadá to, že zatímco já se doma starám o děti a domácnost, ty si užíváš s touhle slečnou! Za naše peníze!“
Několik lidí u vedlejších stolů přestalo jíst a dívalo se na nás. Výborně. Přesně to jsem chtěla.
Obrátila jsem se na tu chudinku Kristýnu. „A vy, slečno,“ řekla jsem jí opovržlivě. „Doufám, že vám ten oběd chutná. Je to totiž poslední věc, kterou vám můj manžel zaplatí.“
Vzala jsem sklenici s vodou, která stála na jejich stole, a obsah jsem jí chrstla do obličeje.
A pak, bez jediného dalšího slova, jsem se otočila a s hlavou vztyčenou jsem odešla. Za sebou jsem slyšela jen ticho. Ohromené, šokované ticho.
Vím, že doma mě čeká peklo. Vím, že tohle je pravděpodobně konec našeho manželství. Ale v tu chvíli, když jsem vycházela z té restaurace na ulici, jsem necítila smutek. Cítila jsem jen obrovskou, osvobozující úlevu.
Měsíce jsem byla ta, která pochybuje, která žárlí, která je za hysterku. Teď všichni viděli pravdu. Možná to bylo dětinské. Možná to bylo nedůstojné. Ale ta scéna, kterou jsem tam spustila, stála za to. Protože to nebyl jen výbuch vzteku. To byl můj manifest svobody. A ten pocit si budu pamatovat navždy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
