Článek
Můj muž Petr si stěžoval, že mě skoro nevidí, ale já jsem ho uklidňovala, že to brzy skončí a že to dělám pro nás, pro naši budoucnost.
A včera ten projekt skončil. A nejen to. Skončil obrovským úspěchem. Šéf si mě zavolal do kanceláře, osobně mi poděkoval a oznámil mi, že mi mimořádně vyplatí prémie ve výši tří mých měsíčních platů.
Byla jsem v euforii. Všechna ta dřina se vyplatila. Cestou domů jsem se stavila v obchodě a koupila jsem lahev drahého šampaňského, které si normálně nemůžeme dovolit. Těšila jsem se, jak to s Petrem oslavíme. Jak mu řeknu tu skvělou zprávu a on na mě bude pyšný.
Otevřela jsem dveře od bytu a zářila jsem jako sluníčko. „Ahoj miláčku, jsem doma!“ zavolala jsem. „A mám neuvěřitelnou novinku!“
Petr seděl v obýváku na gauči a díval se na nějaký sportovní přenos. Ani se na mě neotočil. „Ahoj,“ zamumlal.
Nenechala jsem si zkazit náladu. Přišla jsem k němu, držela jsem v ruce tu lahev šampaňského a s úsměvem od ucha k uchu jsem spustila: „Tak si představ, ten projekt, kvůli kterému jsem teď tři měsíce skoro nespala, dopadl skvěle! A firma mi vyplatila obrovské prémie!“
Čekala jsem, že vyskočí, že mě obejme, že se začne vyptávat. Čekala jsem cokoliv. Ale ne to, co přišlo.
Na chvíli odtrhnul oči od televize a podíval se na mě. Na vteřinu.
„Aha. To je fajn,“ řekl.
A pak, aniž by změnil tón hlasu, dodal: „A co je k večeři?“
A otočil se zpátky k televizi.
V tu chvíli mi ten úsměv ztuhnul na rtech. Ta lahev šampaňského v mé ruce najednou vážila tunu. Všechna ta moje radost, ta pýcha na můj pracovní úspěch, všechno to splasklo jako propíchnutý balonek.
Stála jsem tam, v předsíni, a dívala jsem se na jeho záda. V tu chvíli jsem si připadala neuvěřitelně sama. Neviditelná. Můj největší profesní úspěch v životě smrsknul na otázku, co bude k večeři. Bylo mu to úplně jedno.
Nekřičela jsem. Nehádala jsem se. Nemělo to smysl. Potichu jsem zašla do kuchyně, dala jsem tu lahev šampaňského do lednice a začala jsem mechanicky vyndavat z lednice věci na večeři.
On se ani nepřišel podívat, co se děje. Jen z obýváku občas doléhaly výkřiky sportovního komentátora.
A já jsem si u toho krájení cibule uvědomila jednu strašnou věc. Že jsme se s manželem stali jen spolubydlícími. Já jsem ta, co nosí domů peníze a stará se o jídlo. On je ten, co se dívá na televizi. Žijeme vedle sebe, ale ne spolu. A moje úspěchy a radosti už nejsou naše společné. Jsou jen moje. A bez někoho, s kým byste je mohli sdílet, jsou vlastně úplně k ničemu.
Ty prémie mi udělaly radost jen na pár hodin. Ale ten pocit samoty a lhostejnosti, který přišel potom, ten ve mně asi zůstane mnohem déle.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
