Článek
Pracuju na plný úvazek z domova pro velký mezinárodní korporát. Čtyřicet hodin týdně, od pondělí do pátku. Alespoň to jsou hodiny, kdy jsem „oficiálně online“. Moje tajemství? Už tři a půl roku si každý den, kolem poledne, beru hodinu a půl až dvouhodinovou pauzu na oběd. V kalendáři si ten čas schválně zablokuju nějakou nicneříkající položkou jako „Příprava reportu“ nebo „Analýza dat“, aby se nikdo na nic neptal.
Upřímně, ani za boha bych nestíhal udělat všechno, co po mně chtějí, v osmi hodinách denně. Můj úkol obnáší spoustu projektového managementu a neustálé komunikace s různými klienty. Ale takhle to má v mém týmu každý. Všichni jsou neustále ve stresu. Já ne.
Z nějakého důvodu mě můj šéf nikdy z ničeho nepodezíral. Mám takové tušení, že dělá to samé, když má své dny na home office, i když jinak má hybridní režim. A to není všechno. Během týdnů, kdy mám méně projektů a nevyžaduje se tolik komunikace, jsem si párkrát vzal i „dovolenou“. Prostě jsem si sbalil notebook, odjel s rodinou na chalupu, připojil se na povinné online porady a hned po nich se zase odpojil.
Vím, že teď spousta velkých šéfů mluví o tom, jak je návrat do kanceláří nutný právě kvůli takovým věcem, jako dělám já. Ale já vždycky splním své cíle. Udělám všechno, co se po mně žádá, a při ročním hodnocení vždycky překračuju očekávání.
Upřímně, tohle je poprvé v mé kariéře, kdy mám pocit, že mám „normální“ rovnováhu mezi prací a životem. Mám pocit, že takhle by práce měla vypadat. Třicet až dvaatřicet hodin soustředěné práce a zbytek si užívat života tak, jak se má. Některé z nejšťastnějších okamžiků mého života jsem zažil právě během té mé prodloužené obědové pauzy, když jsem si hrál se svým malým synem a sledoval, jak roste, jak se učí nová slova, jak se směje. Tyhle chvíle by mi žádný plat ani povýšení nenahradily.
Takže promiňte jako, ale nelituju toho. Vůbec.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
