Článek
Už to takhle dělám tři a půl roku. Pracuju v obrovském proskleném open-space v Praze na Chodově, osm hodin denně, od pondělí do pátku. Alespoň to jsou hodiny, kdy jsem oficiálně „online“ a dostupný na firemním chatu. Ve skutečnosti je můj pracovní den trochu jiný.
Ráno mám za úkol udělat jednu věc, o které si všichni myslí, že zabere minimálně dvě hodiny – takový ten velký ranní report pro vedení. Ve skutečnosti mi to trvá sotva půl hodiny. Jakmile ho odešlu, začíná první fáze mého tajného plánu. Seberu si klíčky od auta a s nenápadným výrazem „jdu si jen pro něco dolů“ zmizím na firemní parkoviště. Tam, ve své staré, omlácené Fabii, zaparkované mezi nablýskanými služebními Superby, si sklopím sedadlo, nařídím si na mobilu budík na hodinu a půl a usnu.
Později během dne, když můj šéf odchází na svůj obvyklý hodinový oběd, přichází druhá fáze. Zamknu se ve své malé kanceláři (tu jsem naštěstí vyfasoval, protože jsem tu už dlouho) a dám si rychlého třiceti až pětačtyřicetiminutového šlofíka s hlavou na stole. Vím, že nikdo nevtrhne dovnitř, protože šéf je pryč a ostatní se neodváží.
A víte, co je na tom nejlepší? Všechnu svou práci stíhám včas, často i před termínem, a po zbytek dne se cítím neuvěřitelně svěží a produktivní. Zatímco kolegové kolem třetí odpoledne zívají, upadají do kofeinového kómatu a prokrastinují na internetu, já mám čistou hlavu a jedu na plný výkon.
Vlastně si myslím, že díky těmhle mým tajným spánkovým rituálům mám mnohem lepší výsledky, než kdybych poctivě seděl osm hodin u stolu a předstíral práci. Jsem odpočatý, soustředěný a efektivní. Takže ano, možná trochu podvádím systém. Ale výsledky mluví za mě. A dokud mě šéf na konci roku chválí za skvěle odvedenou práci, nevidím důvod s tím přestat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
