Článek
Když jsem studovala na vysoké, přivydělávala jsem si na brigádě v jednom z těch známých fastfoodů, co se specializují na kuřecí maso. Byla to normální práce, občas stres, občas nuda. Až do jednoho večera.
Byla to klidná šichta. Do restaurace přišla maminka s malým chlapečkem, mohlo mu být tak pět, šest let. Objednali si dětské menu s nugetkami. Nic neobvyklého. Všechno bylo v pohodě. Sedli si ke stolu, jedli, my jsme dál obsluhovali, doplňovali ubrousky, uklízeli tácy. Normálka.
Dokud ta žena nezačala výt.
Nebyl to obyčejný křik. Byl to ten nejhroznější, nejzoufalejší zvuk, jaký jsem kdy v životě slyšela. Zvuk, co prořízl hučení fritéz a pípání kasy. Všichni jsme se otočili. Její syn ležel na zemi v bezvědomí a obličej mu rychle fialověl.
Nevím, jestli se dusil nugetkou, nebo měl nějakou prudkou alergickou reakci. Náš manažer okamžitě přiběhl, zkoušel masáž srdce, Heimlichův manévr, prostě všechno, co se v kurzech první pomoci učí. Volali jsme záchranku.
Sanitka byla na místě za neuvěřitelných pět minut. Ale bylo pozdě. Ten chlapeček byl mrtvý.
Stalo se to před deseti lety. Bylo mi devatenáct. Dnes je mi skoro třicet a pořád na tu noc často myslím. Na ten zvuk. Na tu fialovou barvu v jeho tváři. Na tu absolutní bezmoc. Jsou věci, které z hlavy prostě nikdy nedostanete.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
