Článek
Stáli jsme na malém náměstíčku a já jsem byl fascinován starým, polorozpadlým kostelem. Lenka se mezitím dívala do výlohy obchodu s kabelkami. Najednou ke mně přistoupil starší, elegantní pán. „Bellissimo, vero?“ řekl a ukázal na ten kostel. Začali jsme si povídat. On mluvil lámanou angličtinou, já lámanou italštinou. Zjistil jsem, že je to místní historik a o tom kostele ví úplně všechno.
Byl jsem nadšený. Jeho vyprávění mě naprosto pohltilo. Po chvíli řekl: „Pojďte, sedneme si tady do kavárny, dám si espreso. Ukážu vám na starých fotkách, jak to tu vypadalo dřív.“
Byl jsem tak zabraný do jeho vyprávění, že jsem bez přemýšlení souhlasil. Jen jsem se otočil, abych zamával na Lenku, ale u výlohy už nebyla. Myslel jsem, že šla dovnitř do obchodu, a že budu za deset minut zpátky.
Těch deset minut se protáhlo na dvacet. Ten pán byl neuvěřitelně zajímavý. Když jsem se konečně rozloučil a vrátil se na náměstí, Lenka už tam na mě čekala. A na tváři měla výraz, který nevěstil nic dobrého.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ledově.
Nadšeně jsem jí začal vyprávět o tom úžasném setkání s místním historikem. „To bys nevěřila, co všechno mi o tom kostele řekl! A ukázal mi fotky…“
„Jo, historik,“ přerušila mě s jízlivým úsměvem. „A byl ten ‚historik‘ vysoký, blonďatý, a měl dlouhé nohy?“
V tu chvíli mi to došlo. Moje žena, chorobně žárlivá Lenka, si myslela, že jsem ji podvedl. Že jsem ji nechal stát na náměstí a odešel jsem na rande s nějakou Italkou.
Snažil jsem se jí to vysvětlit. Přísahal jsem, že to byl starý pán. Ale ona byla jako zeď. V její hlavě se zrodil příběh o mé nevěře a ona se ho odmítala pustit.
Hádali jsme se celou cestu k fontáně di Trevi. A tam, před tou nádhernou, osvětlenou sochou, uprostřed davu zamilovaných párů a turistů, to bouchlo.
„Jak jsi mi to mohl udělat!“ začala na mě křičet. „Na naší romantické dovolené! Na našem výročí! Ty se tady taháš s nějakou courou a mně lžeš do očí!“
Její hlas byl slyšet snad až ve Vatikánu. Všichni se na nás otáčeli. Lidé si nás fotili. Cítil jsem se strašně ponížený. Snažil jsem se ji uklidnit, ale marně. Byla v amoku. Její žárlivost ji naprosto zaslepila.
Ta scéna trvala snad deset minut. Deset minut naprostého pekla na tom nejromantičtějším místě v Evropě. Nakonec jsem to vzdal, otočil jsem se a odešel jsem zpátky do hotelu.
Zbytek naší „romantické“ dovolené jsme strávili v ledovém tichu. Vrátili jsme se domů a já jsem věděl, že se něco musí změnit.
Miluju svou ženu, ale její žárlivost ničí všechno hezké, co spolu máme. Ten večer v Římě nebyl o mé nevěře. Byl o její nedůvěře. A já si nejsem jistý, jestli chci žít ve vztahu, kde musím neustále dokazovat svou nevinu.
Fontána di Trevi prý plní přání. Já jsem si tam v duchu přál jen jedno jediné: aby ten večer už skončil. A teď si přeju, abych našel sílu tenhle náš problém konečně vyřešit. Protože další takovou scénu už asi nepřežiju.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
