Článek
Každý kus oblečení, který tam visí na ramínku, má svůj vlastní, neviditelný příběh. Patřil někomu, kdo v něm prožil kus svého života, kdo se v něm smál, plakal, miloval. A já si ráda představuju, jaké ty příběhy asi byly. Většinou je to jen hra mé fantazie. Ale jednou jsem našla příběh, který byl skutečný.
Bylo to minulé úterý. Zapadla jsem do svého oblíbeného, trochu zaprášeného sekáče v jedné z postranních uliček na Vinohradech. Probírala jsem se ramínky a najednou jsem ho uviděla. Byl to nádherný, tmavě modrý vlněný kabát. Dlouhý, elegantní, s poctivou podšívkou a velkými knoflíky. Vypadal, jako by byl z padesátých nebo šedesátých let, ale byl v neuvěřitelně dobrém stavu. Zamilovala jsem se na první pohled. Padl mi jako ulitý. Koupila jsem ho za pár stovek a s pocitem, že jsem našla poklad, jsem si ho odnášela domů.
Doma jsem si ho hned zkoušela před zrcadlem. Cítila jsem se v něm jako hrdinka ze starého filmu. Automaticky jsem sáhla do kapes. A v té pravé jsem něco nahmatala. Nebyla to stará jízdenka ani papírový kapesník. Byl to malý, pečlivě složený a časem zažloutlý kousek papíru.
Opatrně, s bušícím srdcem, jsem ho rozložila. Byl to dopis. Nebo spíš krátký vzkaz, napsaný krásným, elegantním, ale trochu roztřeseným písmem, modrým inkoustem. Nebylo na něm žádné datum ani oslovení. Jen pár vět.
„Čekám na Tebe dnes v pět na našem místě u řeky, pod starou vrbou. Vím, že je to těžké a že žádáš mnoho, ale já už dál nemůžu. Pokud nepřijdeš, budu vědět, že Tvé rozhodnutí je konečné, a slibuji, že už Tě nikdy nebudu hledat. Ať se ale rozhodneš jakkoli, nikdy na Tebe nezapomenu. Navždy Tvůj, P.“
Četla jsem ta slova znovu a znovu a po zádech mi běhal mráz. V ruce jsem nedržela jen kus papíru. Držel jsem v ruce něčí osud. Jeden jediný okamžik, který rozhodl o dvou životech. Okamžitě se mi v hlavě rozjel film.
Kdo byla ta žena, která ten kabát nosila? Představovala jsem si ji. Mladá, elegantní, možná trochu smutná. A kdo byl P.? Její tajná, zakázaná láska? Ženatý muž? Nebo snad jen chlapec, kterého jí neschvalovali rodiče? Ten vzkaz byl tak naléhavý, tak plný emocí.
A hlavně, ta nejdůležitější otázka. Šla tam? Šla v pět hodin k řece pod starou vrbu? Nebo ten lístek jen strčila do kapsy, možná se slzami v očích, a rozhodla se pro jiný, bezpečnější život? Zůstala se svým manželem? Poslechla své rodiče?
Ten kabát pro mě najednou získal úplně jiný rozměr. Už to nebyl jen kus oblečení. Byl to němý svědek velkého rozhodnutí. Možná v něm ta žena stála u řeky a čekala na svého P. Možná v něm odcházela a plakala. Nebo ho možná po tom rozhodnutí na mnoho let schovala na dno skříně, protože se na něj nemohla ani podívat. A teď, o desítky let později, jsem ho našla já.
Ten malý, zažloutlý papírek jsem si pečlivě schovala do malé krabičky, kde mám své poklady. Nikdy se nedozvím, jak ten příběh dopadl. A možná je to tak dobře. Zůstane navždy tajemstvím, které znám jen já a ten starý kabát.
Pokaždé, když si ho teď vezmu na sebe, mám zvláštní pocit. Mám pocit, jako bych nesla na sobě nejen kus kvalitní látky, ale i ozvěnu jednoho dávného milostného příběhu. Přemýšlím o té neznámé ženě, o její volbě, o jejím strachu a naději. A připomíná mi to, že svět je plný takových tichých, zapomenutých příběhů. Že každý člověk, kterého potkáme na ulici, v sobě nosí své vlastní tajné dopisy v kapsách.
Ten kabát je ten nejlepší kousek, jaký jsem kdy v sekáči našla. Ne proto, že byl levný nebo že mi sluší. Ale proto, že mi dal něco mnohem cennějšího. Dal mi příběh. A pocit spojení s minulostí, o které nic nevím, ale kterou si můžu donekonečna představovat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
