Článek
Výraz disident označuje v politickém slova smyslu člověka odlišně smýšlejícího, odmítajícího oficiální vládnoucí ideologii, aktivního odpůrce establishmentu. Disident tedy neuznává ideologii, filosofii ani politiku státu a bojuje proti ní, a to veřejnou cestou, avšak ryze nenásilnou.
Pojmem disident tedy můžeme označovat jak jednotlivce, tak i skupinu osob. Ve všech zemích někdejšího SSSR představovala disidence dominantní formu nelegalizované opozice a mířila především na obranu lidských práv.
Česká historie zná hned několik výrazných osobností, které aktivně vystupovaly proti režimu. Především byly spojeny s érou tzv. normalizace a Charty 77. Které osobnosti patřily k nejvýznamnějším postavám této etapy?
Václav Havel
Zřejmě nejslavnějším představitelem československého disidentu se stal Václav Havel. Už po srpnové okupaci tento muž varoval hlasitě před společenskou rezignací. Zapojil se aktivně do studentských protestů a nezdráhal se hovořit o tom, že společenské klima v Československu směřuje k totalitě.
Sám přitom zastával heslo, že pravda a svoboda musí zvítězit. Přál si také, aby se občané větší měrou podíleli na veřejném životě. Přímo v jeho pracovně se pak zrodil text Charty 77, manifestu, který představoval nejvýznamnější akt odporu vůči tehdy vládnoucímu režimu.
Dnes již historický přínos tohoto muže nelze zpochybnit. Básník, dramatik, esejista, spisovatel, publicista a politik přispěl k pádu komunismu v Československu a přiblížil samostatné Česko světu. Z vězení se dostal až na Hrad coby první český prezident. A opakovaně rovněž byl za své snahy byl navržen na Nobelovu cenu míru.
Pavel Tigrid
V roce 1951 pracovat jako programový vedoucí československé redakce rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově, kam odešel do emigrace. Následně se přesunul do USA, kde založil legendární exilový magazín Svědectví. Časopis se poté do Československa pašoval.
Pavel Tigrid bývá některými zdroji označován za dokonce jednoho z úhlavních nepřátel komunistického režimu. Jako vůbec první se v exilu dokázal spojit s reformními komunisty a později i s undergroundem. Státní bezpečnost se ho v roce 1964 dokonce pokusila unést.
Podle svědectví byl zásadním odpůrcem všeho, co potlačovalo lidská práva. Do rodného Československa se však po změně politických poměrů nakonec vrátil, po sametové revoluci působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla. V letech 1994 až 1996 se dokonce dostal na post ministra kultury.
Jan Ruml
Jan Ruml patřil k významným osobnostem disidentu, taktéž se zařadil mezi signatáře Charty 77. Současně byl politickým vězněm a později poslancem. Jeho matka Jiřina Rumlová byla také novinářkou a signatářkou Charty 77.
Rumlův otec působil jako korespondent Československého rozhlasu. Bezesporu tak už rodinné zázemí předurčilo jeho budoucí směřování. Přispěl k tomu však i běh dějin, v mládí se stal očitým svědkem vpádu vojsk Varšavské smlouvy. I on sám se následně stal signatářem Charty 77 a aktivně se zapojil do její činnosti. Stejně tak se podílel na vydávání samizdatu (časopis Spektrum) a účastnil se česko-polských aktivit. Za svou činnost musel čelit sledování tajnou policií, perzekuci i vězení.
Do veřejného života zůstal zapojen i po revoluci, od dubna 1990 vykonával funkci náměstka federálního ministra vnitra, od června 1992 pak ministra vnitra ČR. V současné době působí na pozici zastupitele městské části Praha 2, a to za hnutí STAN.
Milan Kundera
Milan Kundera patří k nejvýznamnějším osobnostem české literatury. Označován bývá za lyrického básníka i romanopisce. V normalizaci však byl zcela zbaven možnosti literárně působit. Od roku 1975 žil ve Francii a v roce 1979 mu bylo odebráno československé občanství.
Výraznou snahou, která je v kontextu moderní literatury skutečně pozoruhodná, je Kunderova snaha oddělit dílo od jeho autora. Jedno z jeho posledních veřejných vystoupení tak můžeme datovat do roku 1967. Stalo se tak na slavném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde vyzval k zachování reformních svobod.
V mládí byl však zapáleným komunistou a v roce 1948 dokonce vstoupil do strany. Zřejmě se tak i v tomto případě stalo pod vlivem rodinného zázemí, také Kunderův otec mezi komunisty patřil. Z KSČ byl ale již v roce 1950 vyloučen. Od této životní etapy se sám později pokoušel distancovat. Do strany však stihl vstoupil i podruhé, až byl v roce 1970 opět vyloučen.
Zdroje
