Článek
Jsem osobní kuchařka pro jednu extra bohatou rodinu, co bydlí v obrovské vile za Prahou a jezdí na několik dovolených ročně. Často mluví o tom, jak jim po letech v zahraničí strašně chybí „autentické“ jídlo z Francie a Itálie.
Když jsem u nich začínala, byla jsem plná ideálů. Připravovala jsem složitá jídla, která trvala hodiny. Sháněla jsem ty nejdražší suroviny, ručně kontrolovala každou mrkev, bramboru a kus kuřete. Jezdila jsem do několika obchodů pro to správné francouzské víno na dokonalou omáčku. A jim to nechutnalo. Prý to nebylo ono.
Jednou se mi něco nepovedlo a musela jsem celé jídlo rychle předělat. Pokrm, který normálně trvá dvanáct hodin, jsem musela stihnout za třicet minut. Použila jsem pár zkratek, aby to bylo aspoň trochu chutné. Místo drahého vína jsem tam dala trochu octa, abych dohnala chuť. A oni? Prohlásili, že je to ta nejlepší věc, jakou kdy jedli. Prý jim to připomnělo časy, kdy cestovali po nějakých evropských horách.
Od toho dne jsem si uvědomila, že na nějakou „autenticitu“ můžu kašlat. Přestala jsem používat drahá vína (někdy tam nedám žádné, stačí hroznový džus nebo cukr). Začala jsem kupovat levnější, už naložené nebo marinované suroviny. Ušetřila jsem jim na nákladech statisíce korun a sobě tisíce hodin práce. A oni to naprosto milují.
Dokonce mě nechávají připravovat jídlo na jejich večírky a párty, kde hostům tvrdí, že jde o autentickou francouzskou nebo italskou kuchyni. To pak poslouchám věci! Ptají se mě, jakou kombinaci mouky používám na ty „evidentně ručně dělané“ těstoviny (jsou to ty nejlevnější špagety z Kauflandu za dvacku). Básní o tom, jaké konkrétní Pinot Noir jsem použila na „Kohouta na víně“ (ve skutečnosti jsem tam cákla trochu ovocného džusu a panáka vodky). Chválí, jak „šafrán dělá v rizotu zázraky“ (je to kurkuma). Nebo jak jídlo chutná lépe, když jsou omáčky z čerstvých surovin (přitom je to jen majonéza smíchaná s kečupem).
Já se jen usmívám a přikyvuju. Část mě se cítí provinile, ale ne dost na to, abych se vrátila k té dřině, na kterou si stejně jen stěžovali a která stála mnohem víc peněz a času. Spíš se jen bojím, že na to jednoho dne přijdou. Ale prochází mi to už skoro osm let.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
