Článek
Dobře, přiznávám se bez mučení, je to trochu divné, možná i trochu nechutné, ale nemůžu si pomoct. Začalo to vlastně úplně nevinně, z takové té chlapské zvědavosti a soutěživosti, i když v tomhle případě soutěžím jen sám se sebou. Prostě mě jednou napadlo, kolik takový „náklad“ vlastně může vážit. A od té doby je to můj malý tajný rituál.
Před každou „velkou“ si stoupnu na osobní váhu, zapíšu si číslo. Pak vykonám, co je třeba, a hned potom běžím zpátky na váhu. Ten rozdíl, to je moje skóre! Je to taková moje soukromá olympiáda, kde se snažím překonat vlastní rekordy. A musím říct, že ten pocit, když se na displeji váhy objeví číslo, které překoná ten předchozí „nejlepší výkon“, je k nezaplacení. Člověk si připadá jako… no, jako šampion ve své vlastní, poněkud bizarní disciplíně.
Můj dosavadní osobák, jak už jsem zmínil, je téměř rovné kilo. To už je slušná porce, co říkáte? Vždycky si říkám, co jsem to proboha den předtím jedl. Asi nějaký pořádný gulášek s pěti knedlíky.
Samozřejmě, tohle je moje tajemství, o kterém nikdo neví. Moje přítelkyně Jana by mě asi přerazila, kdyby zjistila, co v té koupelně po ránu tak dlouho vyvádím s váhou. Představuju si ten její výraz… no, radši si to ani nepředstavuju. Pro ni je to prostě jen „záchod“ a „spláchnout“. Ale pro mě? Pro mě je to dějiště mých malých osobních triumfů.
Možná si říkáte, že jsem se úplně zbláznil. Možná jo. Ale víte co? Každý máme nějakou tu svou malou úchylku, ne? Ta moje je aspoň relativně neškodná. A dokud mě to baví a nikomu tím neubližuju (kromě možná té váhy, která si asi taky říká svoje), tak proč ne? Hlavně, že je sranda. A kdo ví, třeba se jednou dočkám i toho kilového rekordu! To by byla teprve sláva.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
