Článek
Budou problémy? Jak se vůbec domluvíme?
První týdny jsme se jen zdravili přes plot. Viděli jsme, jak od rána do večera pracují na domě, který byl léta opuštěný. Muž, Serhij, opravoval střechu. Jeho žena, Oksana, natírala plot a plela zarostlou zahradu. Jejich dvě malé děti jim u toho pomáhaly. Vždycky se na nás usmáli a pozdravili lámanou češtinou.
Jednoho dne se mi porouchala sekačka na trávu. Uprostřed práce, samozřejmě. Můj muž byl na služební cestě a já jsem bezradně stála nad tím kouřícím strojem. Serhij si toho všimnul. Bez jediného slova odložil svou práci, přišel k nám, vzal do ruky nářadí a během dvaceti minut byla sekačka opravená. Když jsem mu chtěla dát peníze, jen rozhodně zakroutil hlavou a s úsměvem řekl: „Ne, ne. To je normální. Sousedé.“
Tím to všechno začalo. Druhý den jsem jim jako poděkování upekla bábovku. A oni nám na oplátku přinesli talíř neuvěřitelně dobrých, domácích vareniků. Jejich děti si začaly hrát s našimi. Naše zahrady, které dřív odděloval plot, se staly jedním velkým hřištěm.
Zjistili jsme, že Oksana byla na Ukrajině zdravotní sestřička a že Serhij je neuvěřitelně šikovný řemeslník. Když našemu synovi v noci vyskočila horečka, byla to Oksana, kdo k nám okamžitě přiběhl a poradil nám, co dělat, ještě než jsme stačili zpanikařit. Když nám začala kapat baterie v koupelně, byl to Serhij, kdo ji během chvilky opravil.
Naše původní obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo problémů jsme našli pomoc a přátelství. Místo jazykové bariéry jsme našli nový způsob komunikace – směsici češtiny, ukrajinštiny, rukou a nohou, které jsme všichni rozuměli, protože jsme chtěli.
Předevčírem jsme měli na zahradě společné grilování. My jsme udělali české buřty, oni ukrajinský šašlik. Seděli jsme do noci, pili jsme pivo a povídali si o všem možném. O našich dětech, o práci, o snech. Vyprávěli nám o svém domově, o tom, co museli opustit, a o tom, jak jsou vděční za bezpečí a klid, který tady našli. A já jsem se v tu chvíli styděla za své původní obavy.
Když se dnes podívám přes plot, nevidím už „tu ukrajinskou rodinu“. Vidím Oksanu a Serhije. Naše přátele. Lidi s obrovským srdcem a neuvěřitelnou silou. Přišli do cizí země s pár taškami a vybudovali si nový domov. A kromě toho nechtěně vybudovali i něco jiného – lepší a přátelštější sousedství pro nás pro všechny.
Nikdy bych si nepomyslela, že naši nejlepší přátelé budou zrovna tady, za plotem. Opravdu, lepší sousedy jsme si ani ve snu nedokázali představit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
