Článek
Byl to recept plný tajemných ingrediencí a starých, neurčitých měrných jednotek jako „hrst kopřiv“, „trochu krupice“ a „přiměřeně muškátového květu“.
„Letos to bude ono!“ prohlásila Hanka s odhodláním v očích. „Letos ochutnáme, jak chutnaly Velikonoce našich prababiček!“
Bílá sobota se u nás proměnila v chaotickou, ale veselou dílnu. Krájeli jsme rohlíky, sekali uzené maso, spařovali čerstvě natrhané kopřivy. Všude byla mouka, vajíčka a nadšení. Hanka se s vážnou tváří držela toho starého, rukou psaného receptu, jako by to byla mapa k pokladu. Výsledkem byl obrovský pekáč plný voňavé směsi, která vypadala opravdu slibně.
„Tak, a teď to hlavní,“ řekla Hanka a slavnostně vložila pekáč do trouby, předehřáté na „mírný oheň“, jak stálo v receptu. Bytem se začala linout naprosto úžasná vůně. Vůně domova, tradice a blížících se Velikonoc. Sedli jsme si s dětmi k televizi, pustili si pohádku a spokojeně jsme čekali na zlatavý výsledek.
Asi po hodině jsem si všiml, že ta vůně se trochu mění. Už nebyla tak lákavá. Byla… intenzivnější. A o chvíli později už byla vyloženě pálivá. „Cítíš to?“ zeptal jsem se Hanky. „Asi už to bude hotové,“ řekla a zvedala se z gauče.
A v tu chvíli se to stalo. Požární hlásič v předsíni, který jsme léta považovali jen za nefunkční ozdobu stropu, se probudil k životu. Začal ječet. A ne jen tak nějak pípat. Byl to pronikavý, ohlušující řev, který by probudil i mrtvého.
V panice jsme vběhli do kuchyně. A tam už nebylo vidět na krok. Celá místnost byla plná hustého, šedého dýmu. Hanka s křikem otevřela troubu a ven se vyvalil další oblak černého kouře, který nás oba rozkašlal. Naše krásná, staročeská nádivka se proměnila v jednu obrovskou, černou, doutnající cihlu.
Začal totální chaos. Já jsem letěl otevřít všechna okna. Hanka mávala utěrkou ve snaze rozehnat dým. Děti začaly brečet, protože se lekly toho ječícího alarmu. A aby toho nebylo málo, někdo začal bušit na dveře.
Byli to sousedé z patra pod námi. „Jste v pořádku?“ křičel pan Novák přes dveře. „Cítíme kouř, slyšíme alarm! Nemáme volat hasiče?“
Musel jsem je uklidňovat, že nehoříme, že jde jen o malou „kuchyňskou nehodu“. Když se mi konečně podařilo vypnout ten příšerný alarm a byt se trochu vyvětral, zůstali jsme s Hankou stát v té spoušti. Všude byl smrad a uprostřed kuchyně ležel v pekáči ten černý, ohořelý pozůstatek naší velikonoční pýchy.
Chvíli jsme na tu spálenou tragédii mlčky zírali. A pak jsme se podívali na sebe. A začali jsme se smát. Smáli jsme se, až jsme brečeli. Smáli jsme se naší hlouposti, tomu chaosu, tomu, jak jsme si představovali dokonalé tradiční Velikonoce a místo toho jsme málem podpálili byt.
Ten večer jsme nevečeřeli slavnostní nádivku. Objednali jsme si pizzu. A zatímco jsme ji jedli, vymýšleli jsme, jak budeme tento příběh vyprávět na rodinné sešlosti.
Naše snaha o dokonalou tradici sice skončila fiaskem, ale zrodila se tradice nová. Příběh o „nádivce, která volala hasiče“ se stal legendou. A já už teď vím, že ty nejlepší rodinné vzpomínky často nevznikají z dokonalosti, ale z těch největších a nejkouřovějších katastrof. A příští rok? Příští rok se pro jistotu vrátím ke svému jednoduchému, ověřenému receptu. A pro jistotu si zkontroluju baterky v požárním hlásiči.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
