Článek
Je to základní pravidlo přežití ve městě. Minulý čtvrtek jsem toto pravidlo porušila. A draze jsem za to zaplatila.
Šly jsme s mou pětiletou dcerou Eliškou z kontroly u zubaře. Byla statečná, a tak jsem jí slíbila malou odměnu. Cestou do cukrárny jsme ale procházely kolem velkého hračkářství. A Eliška ho samozřejmě uviděla. „Maminko, prosím, prosím, jenom se podíváme!“ začala okamžitě. Moje první instinktivní reakce byla „ne“. Ale pak jsem si řekla, že už je velká holka. Že jí přece musím věřit. „Tak dobře,“ řekla jsem. „Ale jenom se podíváme. Dneska nic kupovat nebudeme, platí?“ Eliška horlivě přikyvovala. Vstoupily jsme do světa plného barev, plastu a dětských snů. A já jsem si právě podepsala svůj vlastní ortel.
Trvalo to asi třicet vteřin. Eliška proběhla kolem regálu s autíčky, minula stavebnice a pak ji uviděla. Byla to panenka. Ale ne jen tak ledajaká. Byla to „Princezna Elixia z Třpytivé říše“. Měla obrovské modré oči, dlouhé růžové vlasy až na zem a šaty, na které bylo použito víc třpytek než na celé soutěži ve společenských tancích. A samozřejmě, stála skoro dva tisíce korun.
„Maminko, já chci tuhle!“ vydechla Eliška s posvátnou úctou. Sklonila jsem se k ní. „Elinko, je krásná, viď? Ale pamatuješ, na čem jsme se domluvily? Dneska se jenom díváme.“
Její rozzářený obličej se okamžitě změnil. Spodní ret se jí začal třást. „Ale já ji chci!“ zopakovala, tentokrát už hlasitěji. A pak to začalo. Nejdřív to byl jen tichý pláč. Ten se ale rychle proměnil v hlasité vzlykání a pak v hysterický řev, který, jak se mi zdálo, musel být slyšet až na druhé straně ulice. Hodila se na zem, kopala nohama a křičela: „Já chci princeznu Elixiii!“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všechny hlavy v obchodě se otočily naším směrem. Snažila jsem se zachovat klid. Zkoušela jsem všechny osvědčené rodičovské techniky. Domlouvání. Vysvětlování. Odvedení pozornosti. Nic nezabíralo. Eliška byla v plném záchvatu a já jsem byla v plném záchvatu studu a bezmoci.
A tehdy přišla ona. Mladá, asi dvacetiletá prodavačka. Přistoupila k nám, ruce založené na prsou, a s výrazem lehkého opovržení se dívala na tu naši scénu. Čekala jsem, že mi nabídne pomoc, nebo že alespoň taktně odejde. Ale ona měla jiný plán.
Ignorovala mě. Podívala se přímo na mou dceru, která se válela po zemi, a s povzdechem pronesla větu, na kterou do smrti nezapomenu.
„Chápu tě, holčičko,“ řekla a v jejím hlase byla falešná, přeslazená lítost. „Ta panenka je opravdu nádherná. Já bych taky brečela, kdyby mi ji maminka nechtěla koupit.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. V jediné větě mě naprosto ponížila, podkopala mou autoritu a v očích mé dcery mě označila za tu zlou, bezcitnou matku, která jí upírá její štěstí. Dala za pravdu jejímu hysterickému záchvatu. V tu chvíli se můj stud proměnil v čistý, ledový vztek.
Už jsem se nesnažila nic vysvětlovat. Popadla jsem svou stále ječící dceru do náruče a beze slova jsem doslova vyběhla z toho obchodu. Venku na ulici jsem ji postavila na zem, objala jsem ji a čekala jsem, až se uklidní.
Doma, když už byl klid a Eliška si hrála se svými starými, očividně naprosto nedostačujícími hračkami, jsem o tom přemýšlela. Její záchvat vzteku byl normální. Je to dítě, které něco moc chtělo a nedostalo to. I ty pohledy ostatních nakupujících se daly přežít. Ale ten komentář té prodavačky, ten mě bolel.
Bolel mě, protože to byl útok od někoho, kdo o mně a mém životě nevěděl vůbec nic. Od někoho, kdo viděl jen deset vteřin mého rodičovství a hned si udělal definitivní úsudek. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně těžké a osamělé je někdy být rodičem. A že ty největší bitvy nesvádíte se svými dětmi, ale s předsudky a nevyžádanými „dobrými radami“ celého světa.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
