Článek
Když jsem se před rokem stěhovala za prací do Plzně, byla jsem ráda, že jsem našla aspoň nějaké bydlení. Malý byt dva plus jedna na sídlišti, o který jsem se měla dělit se Šárkou, holkou v mém věku. Říkala jsem si, že to bude fajn, že nebudu sama. Platily jsme nájem přesně napůl. Přesto se Šárka od prvního dne chovala, jako by ten byt patřil jen jí a já jsem tam byla jen na její milost a nemilost.
Šárka měla ve zvyku chovat se ke mně povýšeně. A měla jednu oblíbenou větu, kterou používala jako zbraň při každé příležitosti. Tou větou bylo: „Buď ráda, že tě tu vůbec trpím.“ Bylo úplně jedno, o co šlo. Kdykoliv jsem ji poprosila o nějakou základní slušnost, vytasila na mě tuhle jedovatou poznámku.
Jednou jsem přišla z práce a zjistila jsem, že mi snědla poslední jogurt, na který jsem se celý den těšila. Když jsem jí to opatrně řekla, jen pokrčila rameny. „No a co? Stejně bys to nesnědla. Buď ráda, že tě tu trpím.“ Jindy zase nechala v koupelně neuvěřitelný nepořádek a já jsem ji poprosila, aby si po sobě uklidila. Reakce? „Nemám čas. Uklidíš to. Buď ráda, že tě tu trpím.“
Bylo to k zbláznění. Platila jsem přesně polovinu všech nákladů, a přesto jsem si připadala jako nějaký chudý příbuzný, který dostal milost a musí za to být vděčný. Její arogance byla nesnesitelná. Měla jsem pocit, že se mnou mluví jako s onucí. Ale neměla jsem peníze na to, abych si našla vlastní bydlení, a tak jsem to musela snášet a tiše skřípat zuby.
Až do minulého týdne. Ten den se stalo něco, co navždy změnilo rozložení sil v našem bytě. Šárka si večer předtím vyrazila s kamarádkami a vrátila se až nad ránem. Já jsem musela vstávat v pět na ranní směnu do supermarketu, kde pracuji. Když jsem odcházela, ještě tvrdě spala.
Odpoledne, když jsem se vrátila domů, našla jsem ji sedět v kuchyni, bledou jako stěna a s očima plnýma slz. Sotva jsem si sundala boty, vrhla se ke mně a začala mě prosit o pomoc. Ukázalo se, že zaspala. Úplně zaspala a nepřišla na svou ranní směnu v práci. Její šéfová jí prý volala, byla nepříčetná a řekla jí, ať už ani nechodí, že má padáka.
Šárka byla na pokraji zhroucení. „Prosím tě, Veru, musíš mi pomoct!“ škemrala. „Zavolej tam za mě. Řekni, že mi v noci bylo strašně špatně, že jsem měla horečku a zvracela. Že jsem ti ani nemohla říct, abys mě omluvila. Prosím, prosím, oni ti budou věřit! Jinak mě vážně vyhodí a já nebudu mít na nájem!“
Stála jsem tam a poslouchala její zoufalé prosby. Viděla jsem její strach a paniku. Ta arogantní a povýšená holka byla najednou pryč. Místo ní tam stála uzlíček neštěstí, který závisel na mé pomoci. A já jsem věděla, že nastal můj čas. Po všech těch měsících ponižování jsem dostala příležitost jí to všechno vrátit.
Chvíli jsem mlčela a dívala se jí zpříma do očí. Čekala na mou odpověď, na mé slitování. Ale já jsem v sobě nenašla ani špetku soucitu. Jen chladné zadostiučinění. A pak jsem to řekla. Pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Použila jsem její vlastní, oblíbenou větu.
„Buď ráda, že tě tu trpím.“
Její obličej se v jediném okamžiku změnil. Naděje a prosba zmizely a nahradil je šok a naprosté nepochopení. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. Nečekala to. Myslela si, že když je v úzkých, všechno bude zapomenuto. Ale já jsem nezapomněla.
Beze slova jsem se otočila, odešla jsem do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Pustila jsem si nahlas rádio, abych neslyšela její pláč. Bylo mi jedno, co bude dělat. Bylo mi jedno, jestli ji z práce vyhodí. To byl její problém, ne můj.
Nevím, jak to nakonec dopadlo. Zřejmě si to v práci nějak vyžehlila, protože o ni nepřišla. Ale jedno vím jistě. Od toho dne se všechno změnilo. Už nikdy mi neřekla tu svou jedovatou větu. Začala si po sobě uklízet. Dokonce mě i občas pozdraví jako první.
Možná to bylo kruté. Ale někdy lidé jako ona rozumí jen jedinému jazyku – tomu svému vlastnímu. Dala jsem jí ochutnat její vlastní medicínu. A i když to nechutnalo sladce, zdá se, že to byla jediná věc, která konečně zabrala.
