Článek
Minulý týden byl jeden z nejšťastnějších v mém životě. Po letech psaní po večerech a o víkendech jsem konečně držela v ruce smlouvu na vydání mé první knížky. Je to jen krátká hororová novela, žádný velký román, ale pro mě to znamenalo celý svět. Byl to důkaz, že jsem to dokázala. Že jsem se vymanila z pekla, ve kterém jsem vyrůstala, a postavila se na vlastní nohy. S obrovskou radostí jsem na Facebooku sdílela fotku obálky a datum vydání. Chtěla jsem se o své štěstí podělit s přáteli. Netušila jsem, že se tím otevřou dveře do minulosti, které jsem se tak dlouho snažila držet zavřené.
Moje dětství nebylo šťastné. Po rozvodu si máma našla nového manžela, mého otčíma. A s ním přišel do mého života strach. Dva roky mě sexuálně zneužíval. Bylo to peklo plné bolesti a ponížení. Ale nejhorší na tom všem bylo, že moje vlastní matka o tom věděla a neudělala absolutně nic. Když jsem se jí svěřila, řekla mi, že si vymýšlím a že dělám jen problémy. Byla sobecká a zajímal ji jen její vlastní klid a pohodlí.
Když jsem konečně našla odvahu a všechno oznámila, začala další fáze pekla. Máma mě nazývala lhářkou, snažila se mě zdiskreditovat před celou rodinou. Byla to ona, kdo byl oběť, ne já. Nakonec jsem musela odejít z domova a soud jí i mému otčímovi nařídil zákaz přiblížení. Posledních několik let jsem s nimi nebyla v žádném kontaktu. To ticho bylo pro mě požehnáním. Bylo to bezpečí.
A pak, pár dní po mém radostném oznámení o knize, mi přišla na Facebooku žádost o zprávu. Bylo to z nového, prázdného profilu na jméno mé matky. Srdce mi bušilo jako o závod. Váhala jsem, jestli mám zprávu vůbec otevřít. Část mě chtěla profil okamžitě zablokovat a dělat, jako by se nic nestalo. Ale zvědavost a snad i nějaká zvrácená potřeba vědět, co ještě může přijít, byly silnější.
Otevřela jsem zprávu. A to, co jsem si přečetla, mi vyrazilo dech svou neuvěřitelnou drzostí a arogancí. Nebyla to omluva. Nebyla to gratulace. Byl to požadavek. „Vidím, že vydáváš nějakou knihu,“ psala. „Chci dvacet procent ze všech zisků, které z té knihy budeš mít. Zničila jsi nám svými lžemi pověst a teď si kvůli tobě nemůžeme najít pořádnou práci! Je to to nejmenší, co pro nás můžeš udělat.“
Zírala jsem na ta slova a nemohla jsem dýchat. Po tom všem, čím jsem si prošla, po letech zneužívání a ponižování, měla ta žena tu drzost přijít a chtít po mně peníze? Peníze za to, že jsem si dovolila promluvit o jejím pekle? Tvrdila, že jsem jim zničila život svými lžemi, přestože jediní lháři a zločinci v tomhle příběhu byli oni.
Byl to vrchol sobectví a narcismu. Viděla, že její dcera, ta, kterou odepsala a týrala, se konečně postavila na vlastní nohy. Viděla, že jsem dosáhla úspěchu, o kterém jsem vždy snila. A její první myšlenka nebyla pýcha nebo lítost. Její první myšlenka byla, jak z mého úspěchu může něco získat pro sebe. Cítila, že má právo na kus mého koláče.
V tu chvíli se můj šok proměnil v ledový klid. Už jsem nebyla ta vyděšená holčička, která se bojí ozvat. Byla jsem dospělá žena, která zná svou hodnotu a svá práva. Věděla jsem přesně, co musím udělat.
Neodpověděla jsem jí. Místo toho jsem si udělala snímek obrazovky celé konverzace. Uložila jsem si odkaz na její nový falešný profil. A se všemi těmito důkazy jsem okamžitě zašla na policii a nahlásila jsem ji za porušení soudního zákazu přiblížení.
Už nebudu mlčet. Už se nenechám zastrašit. Její zpráva byla krutou a bolestivou připomínkou mé minulosti. Ale moje reakce na ni byla důkazem toho, jak daleko jsem se dostala. Ona možná stále žije ve svém světě lží a manipulace, ale já už ne. Já žiji ve světě, kde se za pravdu bojuje a kde zločinci patří před soud, ne na účet svých obětí.
Moje kniha brzy vyjde. Je to příběh o dívce, která v sobě objeví děsivé a nadpřirozené schopnosti. Možná, že kousek sebe jsem do ní přece jen dala. Protože i já jsem v sobě našla sílu, o které jsem netušila, že ji mám. Sílu přežít. Sílu bojovat. A sílu postavit se svým démonům, ať už mají jakoukoliv podobu. I podobu vlastní matky.
