Článek
Babiččina oslava osmdesátin se konala v pronajatém sálku místní sokolovny v Jihlavě. Vzduchem se nesla vůně řízků a bramborového salátu, kapela hrála ohrané hity od Michala Davida a já jsem se snažila tvářit, že mě neskutečně baví poslouchat už podesáté tu samou historku od strýce Zdeňka. Hrála jsem svou roli. Role hodné vnučky a poslušné dcery.
Všechno probíhalo v poklidu až do chvíle, kdy si ke mně přisedla moje teta Milena. Teta je expert na křížové výslechy vedené pod rouškou přátelské konverzace. A moji rodiče, sedící vedle mě, se stali nedobrovolnými účastníky soutěže, ve které totálně propadli.
„Tak, Verunko, co ty a práce? Pořád děláš tu asistentku?“ zeptala se a usrkla si vaječného koňaku. Podívala jsem se na mámu, která jen pokrčila rameny. „Já ani nevím, ona o tom moc nemluví,“ řekla a upřela na mě pohled, jako bych byla hádanka, kterou má vyluštit. „Mami, už rok a půl vedu vlastní tým. Dělám projektovou manažerku,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem. Teta uznale pokývala hlavou. První otázka, nula bodů pro rodiče.
„A co ten tvůj kluk, ten vysoký blonďák… Petr, že?“ pokračovala teta vesele. Táta se zasmál. „Jo, Petr, to je fajn kluk!“ S Petrem jsem se rozešla před dvěma lety. Už přes rok chodím s Martinem, hnědovlasým a potetovaným ajťákem, kterého jednou viděli na pět minut, když mě vyzvedával autem. „S Petrem už dávno nejsem, teto. Teď mám Martina,“ řekla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře. Táta se zarazil. Druhá otázka, opět za nula.
Teta se ale nedala odbýt. „Aha! No vidíš to. A co koníčky? Ještě pořád tak krásně maluješ? Vzpomínám si na ty tvoje obrazy koní.“ Obrazy koní jsem malovala na základní škole. Teď už tři roky propadám lezení na umělé stěně a každý víkend trávím na skalách. Rodičům jsem o tom několikrát vyprávěla. Ukazovala jsem jim fotky. Marně. „Ale kdepak,“ odpověděla za mě máma. „Naše Verunka už na takové věci nemá čas, viď? Pořád je v té práci.“ Třetí otázka. Totální selhání.
Poslední hřebíček do rakve mé iluze přišel, když se teta zeptala na mé oblíbené jídlo. Máma se rozzářila. „Tak to vím naprosto přesně! Svíčkovou! Tu by mohla jíst pořád.“ Svíčkovou jsem přestala jíst ve dvanácti. Nesnáším ji. Už deset let jim to při každé příležitosti říkám. Jen jsem se pousmála a mlčela. Nemělo to cenu.
Omluvila jsem se a vyšla ven na chladný večerní vzduch. Opřela jsem se o zábradlí a zhluboka dýchala. Nebyla jsem naštvaná. Byla jsem jen… prázdná. V hlavě mi naskočila znělka z AZ-kvízu. Bylo to tak absurdně jasné. Moji rodiče by o mně nevěděli vůbec nic. Neznali by jméno mé nejlepší kamarádky, netušili by, jaký film mě naposledy rozbrečel, jaké knihy čtu, ani jakou kávu piju.
Znali jen verzi Veroniky, která existovala před deseti lety. Holčičku, co maluje koně a miluje svíčkovou. Ta dospělá žena, kterou jsem se stala, pro ně byla cizí člověk. Byla jsem pro ně jen koncept, abstraktní pojem „naše dcera“, který si vybaví, když se jich někdo zeptá, ale jehož obsah je jim zcela neznámý.
Vrátila jsem se dovnitř a dívala se na ně, jak se smějí s ostatními příbuznými. Vypadali šťastně. Došlo mi, že jim to nechybí. Vůbec jim nechybí vědět, kdo doopravdy jsem. A v tu chvíli jsem se s tím smířila. Přestala jsem doufat, že mě jednou uvidí. Pro ně budu navždy jen soutěžící v kvízu, u které neznají jedinou správnou odpověď.
Cítíte se vedle svých rodičů jako cizinec? Vědí o vás to nejdůležitější, nebo znají jen vaši deset let starou verzi? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že je nás víc.
